Lukašenko miluje krev, teď nemáme naději. V Bělorusku zůstali jen ti nejstatečnější, můj tatínek ještě neviděl svoji vnučku

Protesty, zatýkání, mlácení lidí, vězení...takový běžný den v současném Bělorusku
 

Strach, nebezpečí na každém kroku, udavačství a všudypřítomná policie. Jeden špatný krok a skončíte na roky v kriminále nebo s rozbitou hlavou. Tak vypadá běžný život v Bělorusku. Přesto tam zůstala celá řada lidí, kteří se snaží místo režimu prezidenta Alexadra Lukašenka nastolit demokracii. Tak jako rodiče Bělorusky žijící v Praze, se kterou jsme měli možnost hovořit. Z jejího vyprávění občas běží mráz po zádech.

Běloruský režim utahuje šrouby, obyčejní lidé stále více trpí. Sankce nepomáhají, většinou se prezidenta Alexandra Lukašenka dotknou jen okrajově, spíš to zase odnesou ti, kteří potřebují pomoc. Nedávné zadržení boeingu Ryanairu výhružkami sestřelením bylo jen všem dobře viditelnou špičkou ledovce.

Lidé jsou tam v pasti

Běžní Bělorusové momentálně bohužel nevidí naději na změnu. Ne, dokud režim "pojede" pod ochranou Moskvy. „Lukašenko bez krve neodejde. A nemyslím si, že máme naději, dokud bude v Rusku Putin. V Bělorusku teď zůstali jen ti nejstatečnější a jsou v pasti,“ pokyvuje smutně hlavou rodačka z Minsku, která žije už několik let v Praze.

Říkejme jí třeba Světlana. Naše redakce její pravé jméno zná, ale slíbili jsme, že ho nezveřejníme. Světlana by se jednou do Běloruska ráda vrátila a nechce jakkoli riskovat, aby ji režim třeba jen náhodou ztotožnil jako "nepřítele státu".

Tátu chytli, ale povedlo se mu dostat pryč

Poslední více než dva roky Světlana v Bělorusku nebyla. Má strach. „Můj tatínek ještě neviděl svoji skoro dvouletou vnučku a netušíme, kdy se potkáme. Napřed koronavirus a před volbami už začaly nepokoje, nechtěla jsem do toho děti zatahovat. Plánovali jsme setkání v nějaké třetí zemi, což teď vůbec možné není. Takže bych musela i s rodinou riskovat a odjet tam. Ale jsem v zahraničí politicky docela aktivní, takže by to nemuselo dopadnout dobře. Prostě by nás nemuseli pustit zpět,“ vysvětluje pro Čtidoma jasně a klidně. 

Světlana hodně používá slova jako odvaha a je na ní vidět, jak moc si váží všech, kteří v Bělorusku zůstali. Sama je hrdá Běloruska, moc by si přála, aby v její zemi bylo bezpečno. „Rodiče se účastní všech demonstrací od roku 1996. Na podzim ale měli štěstí, tátu chytl OMON (jednotky zvláštního určení, pozn. red.), odvedli ho k autu, ale podařilo se mu dostat se ven.“ Zároveň připomíná, že jen promluvit v Minsku bělorusky může být v této době hodně nebezpečné. „A moje děti rusky nemluví.“

České úřady nepomáhají

Během roku 2020 a na jaře letošního roku se Světlana snažila dostat výjimku, aby mohli její rodiče dostat vízum a přijet do České republiky. „České úřady je ale nedávají. Doporučují buď čekat, až se uvolní opatření, což bude kdoví kdy. Nebo naopak cestovat do Běloruska. Mnoha Bělorusům tak mohou podepsat rozsudek smrti nebo jim "zařídit", že je zavřou,“ říká pro Čtidoma.cz

Světlana tvrdí, že ještě jednou o výjimku požádá, protože je to podle ní jediná bezpečná cesta, jak se s rodinou setkat. „Bylo by to sice dražší, ale uskutečnitelné. Letěli by za námi přes Rusko. Další možnosti zjišťujeme. Je možné, že by se z Běloruska mohlo létat do Egypta, tak bychom se potkali tam. Ale nic jistého nevíme.“

Sankce mířené na Lukašenka by podle ní byly skvělé a mohly by pomoci. „Trpí jimi ale spíš obyčejní Bělorusové. Stejně jako teď ten zákaz letů nad Běloruskem. Povede to maximálně k tomu, že Lukašenko Rusku prodá Belavii, což je běloruská letecká společnosti. Nic víc se nestane,“ uzavřela Světlana pro Čtidoma.cz

KAM DÁL: Poslední diktátor v Evropě. Lukašenko je nejdéle vládnoucí hlava státu s výjimkou monarchie.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru