Závislost se v armádě neodpouští
Od devadesátých let sloužil Petr v armádě. Prací žil a postupně se dostal kariérně velmi vysoko. „V armádě je ale jakákoliv závislost tabu. Nikdo nesměl o mých problémech vědět. Nejen kvůli mé reputaci u podřízených, ale znamenalo by to pro mě nejspíš konec kariéry,“ přibližuje Petr, který nemohl vyhledat odbornou pomoc u vojenského psychologa. V armádě totiž hippokratova přísaha zcela neplatí a pokud by se svěřil se svým problémem, nezůstal by tajemstvím.
„Prací jsem žil od 7:30 do 16 hodin. Můj soukromý život ale nebyl šťastný, neměl jsem stabilní partnerský vztah. A tak jsem po práci šel hrát,“ říká Petr. Přestože vydělával na tehdejší dobu slušné peníze, často pár dní po výplatě neměl nic. Nedostatek financí řešil půjčkami. Na jejich splacení využíval finance z misí, kterými splácel dluhy. „Během mise jsem si vždycky říkal, že s hraním už znovu nezačnu, ale to se mi nikdy nepovedlo. Přišel stres, partnerské vztahy mise nevydržely a s tím vším i motivace vydržet nehrát,“ upřesňuje.
Jak řešit problémy s hraním?
Prvním krokem je to, že si svůj problém přiznáte. Pokud máte ve svém okolí osobu, které důvěřujete, pomůže vám, když se jí svěříte, velice často pocítíte velkou úlevu, protože na problém nejste sami. Dále byste měli omezit přístup k hraní nebo si nastavit přísná samoregulační nastavení a najít si i jiné koníčky. V neposlední řadě je vhodné vyhledat pomoc odborníka, který dokáže posoudit, jak rozsáhlý váš problém je a která řešení jsou pro vás ve vaší situaci nejvhodnější. Pokud v souvislosti s hazardem řešíte i finanční či právní potíže, je vhodné kontaktovat i odborníky v těchto oborech. Ti vám pomůžou situaci vyřešit a vy se tak můžete plně soustředit na sebe a svou léčbu. Seznam center, kde jsou připraveni pomoci, najdete na www.zodpovednehrani.cz.
Dobře skrytá závislost
S rodiči se Petr stýkal, ale přiznat jim, že má problémy s hraním, nechtěl. „U hraní na automatech je problematické přijít na to, že hrajete, dokud se to neprojeví třeba na rodinných financích, což se u mne nestalo. Prohrával jsem svoje peníze a půjčky, které jsem si bral, byly vždy pouze na mne. Přestože jsem si třeba od mamky půjčil stovku na autobus, kterou jsem ale hned prohrál v automatu, žádné půjčky na rodiče jsem si nikdy nebral. Nechtěl jsem, aby se o mém problému dozvěděli. Ani v práci, ani v rodině,“ přibližuje Petr, podle kterého je to u hraní jiné než třeba u závislosti na alkoholu a drogách, kdy je to na vás závislost poznat i fyzicky.
Dokonce i v partnerských vztazích dokázal tuto věc zatajit. Problémy s hraním ale nebyly to, kvůli čemu krachovaly jeho vztahy. Byl to především život člověka v armádě, který často vyjíždí na mise, není dlouhý čas doma.
Záchrana života na poslední chvíli
Po asi pěti letech, kdy Petr hrál, se jeho situace dostala až do takové fáze, kdy uvažoval o ukončení svého života. „Jako voják jsem věděl, jak svůj život ukončit, abych tím nezpůsobil šok a problémy někomu dalšímu. Uvažoval jsem, že bych spolykal nějaké prášky. Byl jsem opravdu zoufalý,“ říká Petr, který se rozhodl jako poslední možnost, než skoncuje se svým životem, vyhledat odbornou pomoc. Obešel několik poradenských center v Olomouci a žádal je o pomoc. Bohužel té se mu nedostávalo. „Potřeboval jsem si s někým promluvit ihned. Nikdo z odborníků mi ale nechtěl pomoci, nebo až třeba za půl roku. To už by ale pro mě bylo pozdě,“ líčí svůj tehdejší stav.
Petr se vracel domů kolem centra Podaných rukou v Olomouci, kde tehdy pomáhali především závislým na drogách. „Protože jsem byl kousek od domova, byla to pro mě poslední možnost. Zkusil jsem zazvonit. Přestože byl pátek odpoledne, v centru byl ještě psycholog Lukáš Carlos Hrubý, který mne tehdy vyslechl, a tím mi zachránil život,“ popisuje. Na léčení k němu docházel pravidelně ještě rok.
V roce 2006 ukončil léčbu u Carlose Hrubého, poté se přestěhoval za prací do Prahy. Byl až na menší výjimky "čistý", stále pro něj závislost na hracích automatech ale představovala velkou hrozbu. „Jedné z mých partnerek ani nepřišlo zvláštní, že jsem jí dával všechny své peníze a nikdy jsem u sebe neměl hotovost,“ usměje se Petr, který se tak chtěl chránit před tím, aby nezačal znovu hrát.
Nový rozměr života
V současnosti Petr žije kousek od Olomouce s přítelkyní a s jejich dítětem a přes deset let už nehrál. „V armádě došlo v restrukturalizaci a já v té době dostal nabídku jít pracovat mimo armádu. Tu jsem přijal a snažil se postavit na nohy mimo ni. Bylo to těžké období, protože jsem musel splácet dluhy, které jsem během dob hraní nadělal. Už jsem nejezdil na mise, ze kterých bych finančně vše dorovnal. Ze začátku jsem měl i dvě práce, abych zvládl řádně splácet a měl se i z čeho najíst,“ popisuje Petr, který začal pracovat v poradenství.
Po letech práce v tomto segmentu se vypracoval do vedoucí pozice. Stále doplácí poslední dluhy, které si v době hraní udělal, ale nyní už řeší jejich finální splacení. „Dnes už u sebe dokážu mít velmi vysokou hotovost bez obavy, že bych ji prohrál. A kdyby jen na mě přišla chuť si zahrát, pak mám dnes důvod, kvůli kterému vím, že bych do toho nespadl v takovém rozměru jako tehdy. A to je moje dítě,“ zakončuje Petr.
KAM DÁL: Stále jsem si neodpustil, co se stalo s mojí ženou, říká Petr (34). Byla to moje vina, neměl jsem naléhat.
