Ten magor pořád psal Janě, pořád se omlouval, až se setkali. Koupil kytku, bědoval, jaký je osel, a oslík Jana na to naletěla a odpustila mu. Jenže tu byl zádrhel. Mladá s prckem nechtěla opustit jeho barák a on neměl to srdce ji vyrazit.
Sešli jsme se všichni tři zase na večírku s tancem, a jak Jana odešla tancovat na parket s jinými kamarády, Milouš se natočil ke mně a pravil.
„Prosím Tě, Romane, nemáš někoho známého nebo radu, jak se jí zbavit? Jana na Tebe nedá dopustit, znáte se a asi víš, o co jde.“
„No, to vím, Ty jsi to zamotal jak puberťák. Tak co potřebuješ.“
Miloš se smutně podíval na křepčící Janu na parketu, pak na mě a dodal.
„Potřebuji tu ženskou vyhodit z baráku, ale nevím jak. Nechci ji vyhodit na ulici s dítětem.“
„Hele, Miloši, o něčem bych věděl. Ale bude Tě to stát prachy. Asi tak 6 000. Jdeš do toho?“
„Jdu,“ odpověděl Miloš. „A v čem to spočívá?“
Hele, jednou, až odjede s klukem ven, zabal její věci do pytlů, zaplať někde v dosahu MHD do Prahy penzion na její jméno na měsíc, tam dáme její věci, a až přijde, budeš mít vyměněný zámek u dveří, a jen ji řekneš, kde má věci, kde má zaplacený nájem na měsíc a dej ji klíče a pá pá. A tak jsme to udělali.
V tu dobu na podzim jsme znova měli sraz s partou, a tam mně Miloš děkoval, že jsme to zvládli. Jana byla uklidněná, očividně zamilovaná, pořád se otlapkávali, tulili se, ochutnávali si hlavy navzájem, ale já byl na něj natlakován jak pažitka v papiňáku.
Na Miloše, jak se choval vůči ostatním. Měli jsme tam polopenzi, přesně určenou na počet lidí, a nějakou tu porci navíc, ale tak rozežraného chlapa, co tam předváděl, jsem fakt neviděl. Ve výsledku sežral večeři asi 4 lidem, mezi nimi jsem byl i já, což mě fakt dostalo. Ale co, hlavně, že Jana je spokojena, klape jim to, a jsou zase pár. Omyl. Jana stála před vánoci přede mnou a zase bulela, a byla tam, kde byla už dvakráte, co ji znám. Psychicky úplně na dně.
„Tak co se děje. Jdeme na kavčo a tam mi to řekneš.“ Bafl jsem ségru za křídlo a táhl ji do kavárny.
No, co by se dělo. Včera Jana volala Milošovi, co má koupit k vánocům jeho mamce, co uvařit a kde budou. Milouš se moc těšil na vánoce s tím, že dopoledne pojedou k mamce, budou tam do večera, a na večer se přesunou na barák, kde bude on, Jana i její děti, a tam oslaví všichni vánoce i Nový rok. Jana byla nadšena.
Jenže ten večer, co si volali crrrrr. Ťuk ťuk na dveře, Miloš na baráku otevřel dveře, a hle, kdo tam stál. Ano, deníčku, správně. Jeho bývalka při třetím pokusu o návrat.
Nemá kam jít, nemá kde bydlet, dítě za ruku, Milouš ji pozval dál, nakrmil, napojil, a samozřejmě se s ní vychrápal. Ještě tu noc Janě napsal, že končí, protože se ona vrátila a on si uvědomil, že ji má rád.
Nakonec ten kretén znovu napsal mail Janě, že ona ta stěhovavá holubička na zabití je štíhlejší, lepší v sexu, a kategoricky si nepřeje, aby mu Jana psala SMS, volala či dokonce ho osobně u něj doma navštívila. Jana byla na mrtvici, Vše se jí zhroutilo. Ráno zapnula počítač a tam mail od Miloše. Přesně toto.
Debil jsem já, ne Ty. Kdybys jen věděla, jak mi chybíš. Je to strašné, pár hodin po rozchodu a už toho lituji. Myslím, že jí tady dlouho nestrpím. Jak jsem mohl být tak hloupý. Ani se mi nelíbí, tedy obličej. Ale postavu má pěknou. Nejde koukat jen na to, jaký člověk je, ale i na to, jak vypadá. Teď se snaží, dělá všechno, co ženská doma dělat má. Stejně mě to nebude dlouho bavit, když jsem myšlenkami u Tebe. A zase bulím. Ach jo. Jsem to vrták. Vím, že jsem Ti hodně ublížil a nic nejde vrátit. Budu zase sám. Zasloužím si to. Odpusť, prosím. Šťastné vánoce. Miloš
Teď co na to říci. Díval jsem se na Janu, když mi toto říkala, a v sobě jsem držel vztek, ale i snad smích či co. To snad není možný, co je to za vola. Ale co jsem měl teď ségře říci? Tak jsem se jen zmohl na jedno.
„Víš, ségra, znáš taky můj osud. Na netu potkáš snad vše, co se kde urodí. Magory, zoufalce, hodný lidi, a musíš se s tím probírat, pokud chceš najít nebo potkat. Jen občas to moc au, au, au.“
„Já vím, ale proč zrovna před vánoci? Proč? To nemohl vydržet po Novém roce?“ Tázala se mě nevěřícně Jana.
„Asi holka by to bylo možná horší, ale to už se ani já ani Ty nedovíme.“
Dopili jsme kavčo a rozešli se. Každou hodinu jsem ji volal, utěšoval, no operátor z nás měl radost, kolik poplatků za hovory jsme provolali. Ale copak jsem ji v tom měl nechat? Jana se přece jen ze všeho dostala sama po vánocích, ale bylo to moc ou ou ou.
Ve výsledku ta vtíravá baba u Miloše přežila zimu, a jak se oteplilo, tak se z toho všeho oklepala, a zase zdrhla neznámo kam. Milouš se Janě snažil pořád psát, pořád se sám nepřestal litovat, ale už marně. Jana si po vánocích nabrnkla chlapa, co seděl o kancelář v práci vedle ní, kde dělala, dali se dohromady, a klape jim to jak hodinky.
Když se ségra náhodně zmíní o Milošovi, tak ji vždy vytočím větou:
„Ty bys mu, ségra, měla prdel líbat za to vše, co Ti udělal. Protože kdyby nebyl takový debil jaký je, nepoznala bys toho svého chlapa, co teď máš, a nebyla jsi s ním šťastná, jako jsi teď.“ Zlaté moje pořekadlo. Vše nejhorší je časem pro něco dobré. A o tom je ten život.
Někdy na pusu, někdy na zabití. Jde jen vydržet. Jak jste na tom vy, jaké vy jste měli v seznamování či máte zážitky... Napište.
