Kdyby člověk věděl, co ho čeká, tak by za to platil zlatem. A jak rád. Jen ho mít

Jeden svět pro všechny, ale každý v něm si žije ten svůj
 

Ze slov Žanety bylo znát, že velice osobně prožívá pohled na život, jak se lidi k sobě chovají, a jak by ve svém životě chtěla vše toto změnit, ale možností v dnešní době na změnu moc nemá. Ale přece jen tu je jedno malé světélko naděje na konci tmavého tunelu…

Předchozí díl rozhovoru najdete zde: 1.část  2.část  3.část  Takže co budoucnost?

Teď u nás pracuje kluk, s kterým si moc rozumím. Je sice o 7 let mladší, a proti tomu co bylo, je úplně jiný. Stejné zájmy, názory, a cítím, že je to to pravé, co jsem od začátku minulého vztahu hledala. Není tam žádný vztek, snaha učení mne ovládat, a hlavně žádná agrese. Naprosto si ve všem rozumíme. Kdyby takový byl i můj předchozí vztah, už dnes bych byla šťastně vdaná. Alespoň si to tak myslím.

Jaké šance máte ve volném čase na okraji malého města, vzdálena od velkých měst, kde přece jen noční život je trochu jiný, více možností na zábavu i poznání toho pravého…

Volný čas mám až po sezóně, protože jak už jsem tu řekla, máme restauraci, penzion, je vyhledávaný a oblíbený, máme svou stálou klientelu, ale zároveň i stálou práci, a tak možnost si užít volna je fakt až po sezoně. Koukám kolem sebe, všímám si lidí, a měla jsem možnost porovnat žití ve velkém městě a tady na malém městečku. Naše společnost se tváří jako naprosto tolerantní a free, ale tak nikdo není. Všichni si jedou nějak v tom svým, nikoho nic jiného nezajímá, než to své já … Každý se ptá, jak se mi žije, jaké mám volné víkendy, když pořád pracuji. Je to složité. A když mám já čas, málokdo z přátel si chce udělat čas pro mne, najít chvilku společného času, a to je právě ten problém. Všichni něco chceme, hledáme, ale jak máme pro to něco udělat, nikdo na nic nemá čas, náladu, či chuť něco podniknout.

A co komunikace jako taková. Chování lidí mezi sebou, myslíte si, že ta běžná komunikace, hovor, úsměv, je mezi lidmi nadále, nebo se vše pomalu vytrácí.

Všímám si lidí dost. Baví mě to, a u mě je na prvním místě ta vnitřní krása člověka, než to co má na sobě, a jak vypadá na první pohled, nebo to, jak šikovně umí mluvit tak, jak se mu to zrovna hodí. Vidím to dnes. Lidi přijdou, nepozdraví, mluví úsečně, u stolu spolu skoro nepromluví, a jen celou dobu většina z nich kontroluje mobily, píšou si na dálku i při jídle, a komunikaci vedou jen slovy jak, platit, dobrý, toaleta, atd. Žádné věty, jen slova. Stručně jasně stroze. Ale tak mluví i v soukromí doma, s dětmi, se ženou, jak jsem už sama poznala u známých. Jen hmmm jo, dobrý atd.

To dobře znám.  Ale pokračujme. Jací lidi jsou ve velkých městech, a zde?

Ve velkých městech jsou lidi dost izolováni. Je tam taková divná situace. Pořád je někdo na blízku kolem vás na půl metru, ale pořád jsme strašně izolováni. Nahuštěni v davu, ale pořád sami se sebou.

Vše je pro něco za něco, jen nevíme co s toho vystane do života.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru