Život je nekonečné poznávání. Nevěříte? Přesvědčte se sami

Každá pomoc se cení
 

Tato příhoda se skutečně stala. Stala se přímo osobně mně, a tak vám ji napíši tak, jak se vše mělo. Když člověk mění práci a místo bydlení, a přijme nabídku střechy nad hlavou u kamaráda, občas to je velice zajímavé.  Nevěříte?

Každý z nás občas zažije zajímavé etapy života. Jako třeba já, když jsem musel změnit při změně zaměstnání i místo bydliště. Jenže na hotelu bydlet, na to finančně nebylo, pronájem bytu chce taky čas a nebrat vše co přijde pod ruku, a tak na začátek jsem přijal nabídku podnájmu u mého nového  spolupracovníka, Jirky.

 

„Jestli chceš, máš u mě pokoj volný od pátku. Moje láska mě opustila ze dne na den a nechci tam být sám.“

V očích se mu zaleskly slzy a Jirka odešel ven zabafat si z cigarety. Jukli jsme se kolem na sebe, a dobrá nálada byla fuč. Po chvíli Honza, další spolupracovník od PC, prohodil své moudro.

„Jo, jo, já to tak nějak tušil, chlap, co sbalí na nádraží o 20 let mladší holku, a ta hned ze dne na den u něj zůstane, nemá rozum, když si myslí, že to klapne.“

Vykulili jsme na něj oči, co to říká. Jak o dvacet let, to nám neřekl.

„No jo, chlapci, nechodíte s ním na pivko, v hospodě se toho probere,“ pravil Honzík zkušeně. Fakt, byla to pravda, a nejen ta. Jirka zkrátka nechtěl být sám, neb je podobného myšlení jako já, že samota je občas taky dobrá, ale pořád čučet do 4 stěn a na otázky si sám odpovídat, to taky není to pravé ořechové.

 

Takže slovo dalo slovo, a já se o víkendu za jeho pomoci a jeho auta, s kterým odvezl mé věci, přestěhoval k němu, a jako vždy u všech známých, co jsem kdy potkal, bydlel pod střechou ve 4 patře, a obligátně bez výtahu.

 

Byl to byt 3+kk. Jirka tam kdysi žil s manželkou, ale pak se rozešli, měl z manželství kluka ve věku asi 10 let, brával si ho k sobě. Měl s ním dobré vztahy, takže jsem byl na to upozorněn, že kluk bude často u něj i přes noc, ale mně fakt děti nevadí.

Naopak, docela si s nimi zablbnu, když je možnost. Takže se někdy stává, že po 5 minutách dotyčná či dotyčný neví, kdo je pak kdo.

Vydupali jsme schody k bytu (až jednou budu bydlet, chci výtah), Jirka otevřel dveře a proboha….

Zase kočka. Fakt. Sice jedna, podle kožíšku asi, jak já říkám, značková, ale od jisté doby fakt kočky nemusím.

„Pojď dál, tak tady můžeš vegetit,“ a ukázal kde.

Jako doma

Suprový pokoj. Skříň, dvojpostel, stůl, velký balkon, a docela hezký výhled na okolí přímo do zelena… Pastva pro oči. Dohodli jsme se na tom, kolik si žádá za pronájem. Jirka se držel s cenou standardu. Kuchyně byla na chlapa dobře zařízená, včetně spotřebičů. Video, telka v obýváku, kde bylo i letiště, a mezi obývákem a mojí místnůstkou byl dětský pokoj, kde měl kluk své království. Jako bonus všeho uprostřed pokoje u okna s dveřmi na balkon stál…

Přísahám a nekecám, bohatě ozdobený velký vánoční stromeček.
„Jirko, Ty slavíš Vánoce i dva měsíce po Vánocích?“

„No, a proč bych ho měl uklízet? Ono to má své výhody. Není tu alespoň prázdno, večer si rozsvítím elektrické svíčky, dělá to příjemné večerní osvícení obýváku, takže koukání na telku je příjemné, a hele,“ a přistoupil ke stromku. Stromek byl náležitě široký, až do stropu vysoký. Jirka odhrnul spodní větve a tam u stěny byly naházeny jak hračky, papíry, tak tužky.

„Kluk si vše vytahá před stromek, pohraje si, a když zas jede domu, nakopu to zase pod stromek a je uklizeno.“

„Počkej, Jirko, to jako jak dlouho tu máš ten načančaný vánoční stromeček?"
„Nevím,“ odzbrojil mě slovně. „Asi tak druhý rok.“

Vánoce i v létě mají svou výhodu

„Nekecej.“ Nevěřícně jsem čučel na stromek a nemohl pochopit, jak to asi vypadá z autobusové zastávky před panelákem. Od silnice odděloval panelák travnatý pás, takže bylo vidět hezky krásně čelně na balkon, a za sklem rozsvícený stromeček, třeba v červenci a v noci? Jirka byl sice noční sova, ale klidná sova, což jsem vítal. Ze začátku jsem si musel zvyknout na to, že miloval video, a hrdinku z akčních filmů LARU CROFT.

 

Mydlil pořád hry na tom play stejšnu, to je taková krabice, co užírá čas, strčí se kazeta, a už se v telce honí pimprdlíky, střílí se a střílí, takže když přišel na víkend kluk, bylo to tam jak na válečném poli.

Hra je vždycky pohltila. Střelba s výkřiky a nadávkami, jak kdo střílí, se rozléhaly po bytě celý den, takže jsem se raději vždy sebral a odjížděl MHD do centra města se zklidnit. Takovou závislost na PC a filmu o Laře jsem fakt u nikoho neviděl.

Jo, Jirka byl trošku bordelář, a bohužel, i trošku v soukromí více bumbal pivečko, ale měl klidnou a tichou opičku, takže tak nějak jsem to ctil. Nechal mi volnost v tom, abych si pokojík vybavil a upravil tak, jak chci. Něco jsme společně posunuli, přestavěli a fakt v pokojíčku bylo útulno.

Jirka ale i zároveň byl děsný puntičkář na to, kde se jaké věci nacházejí. Běda, když jsem posunul na polici při utírání letitého prachu hrníčky nebo dokonce zaměnil něco v  pořadí. To bylo hned zle. Dokonce jednou, když už se nádobí vršilo na stole u telky i na lince a Jirka byl v putice, ruplo mi v kebuli, a tak jsem fakt celý byt vydrhl a vše poklidil.

Jen na stromeček jsem nešahal. Poklidil jsem police, srovnal knížky, jenže jsem udělal osudovou chybu. Dovolil jsem si sklidit na poličce opřený vystřižený list z časopisu, kde se na mě culila z filmu hlavní hrdinka LARA CROFT.

Sedl jsem si unaveně na gauč, když dílo bylo dokonáno, a pustil si telku. Dávali, myslím, tenkrát nějakou komedii, když v tom cvak, klika letí, Jirka vchází do dveří.

„Ahoj, jak bylo?“ optal jsem se.

„Jojo dobrý,“ řekl Jirka a odhazoval svršky ke skříni na zem.

„Bylo tam dobře, dokonce i ženský.“

„Byly tam i ženský…,“ pokračoval Jirka v mluvě, najednou zmlkl a pohledem nevěřícně se pomalu rozhlížel po pokoji, po kuchyni, kde bylo vše uklizeno, prach utřen i vyluxováno. Byl chvíli v šoku, kde asi je, ale pak oči zaměřil na poličku a nevěřil svým očím. LARA byla fuč. Doslova slovně explodoval.

„Kdo Ti říkal, že máš uklízet? Tady bylo vše přehledný, jsi jak ženská, teď abych všechno hledal. Já se na to vyseru, kam jsi dal Laru? Na tu mi nešahej, jasný?“

„Co blbneš, tady je v deskách,“ vyndal jsem ji a znova ji přilepil na zeď.

„Můžeš všechno zde, ale na Laru mě prostě nebudeš šahat. Je to jasný?“ 

„Jirko, co blbneš, tady jsi mi říkal, že vše je k dispozici, no tak jsem uklidil. Nemůžu se dívat na týden uschlé talíře, sklenice po celém bytě. Já to prostě… No vadí mi to.“ S těmito slovy jsem odešel k sobě do pokoje a práskl s dveřmi.

Tak proto asi ta mladá od něj odešla, pomyslel jsem si, když jsem se raději zavřel v mém kutlochu. Tudy vane vánek, Jiřík je bordelář. Neskutečný.

Vyznat se v tom všem je na diplomku

Nějak po rozchodu se ženou to vzdal. Prostě byl sám, co by kdo k němu chodil, návštěvy nulové, a tak postupně nějak chlap upadal do letargie jak na sebe, tak i na okolí, jak co kde doma vypadá.

Mně to bylo pořád divné, proč mě peskuje za to, že si skládám věci jako ženská, že se holím, a občas se natřu voňavým sajrajtem, když jdu ven… Opět jsem slyšel vždy tu starou písničku o tom, že nejsem chlap, když jdu do hospody a místo piva cumlám kolu, nekouřím cigára jak správný chlap, až mě to samotného štvalo, jak se o mě otíral tímto způsobem. Ale mělo to důvod, o kterém jsem zatím neměl potuchy.

No nic, on se z toho vyspí a bude dobře. Ráno v neděli se Jirka probudil, slušně zaklepal a omluvil se. Zase na to, jaký byl bordelář a měl trošku pro mě ujetý smysl života, byl Jirka slušný, obětavý a ochotný.

 

Ale na druhou stranu je zase osobní věcí každého, jak kde žije. Naučil mě jistým zajímavým kouskům pro život. Jezdili jsme jeho autem, kde vnitřek vozu připomínal místo po výbuchu bomby v popelnici, do obchoďáku v komplexu Štěrbohol něco koupit a zblajznout. Měl úžasnou fintu. Sice jsem ji nikdy nezkoušel, ale tam jsem s ním ji poprvé vyzkoušel a pochopil, proč nejvíce lidí je právě po 18,30 hodině večerní u pultů.

Ono totiž bylo pravidlem, že po této hodině pult teplého prodeje končí. Takže grilovaná kuřata, sekaná, brambory, zkrátka tepelně upravená jídla se ke konci dne prodávají s dosti vysokou slevou. Klidně i o 50-60 %. Jakmile se objevila cedulička SLEVY, byl to boj o koryta. Doslova. Půlka grilovaného kuřete za 25 Kč, k tomu brambory, a za 50 Kč se najedla snad celá rodina. Takže to Jirka s pravidelností využíval.

A mám to zadarmo...

Zkusil jsem to teda na zkoušku také, ale jen do té chvíle, než mě důchodce nabodl holí, a sotva chodicí stařenky mě vždy rychle předběhly se slovy, že prý pospíchají. Vzdal jsem se dalších takových pokusů. Zázračně se v těch momentech lidi uzdravovali. A k tomu ty ochutnávky.

Zkrátka si člověk vše projde, tu si vezme dvě tři jednohubky, tam zas koláček, tu zas sýr, salám, zde si dá kávu, zde limonádu, nakonec to zazdí prckem něčeho ostřejšího, párkrát to oběhne a je najeden zadarmo do druhého dne.

Přecpaný, přetláskaný vším… Jak jsem to vše z povzdálí sledoval, dost lidí tam korzovalo kolem dokola, a jak baštili.

Pořád mě vrtalo hlavou, kdo ten Jirka vlastně je. Co asi prožil, proč tak šetří, když je sám, otázek bylo hodně. K tomu jedna věc podstatná. Na to, co jsme si vydělali měsíčně, tohle rozhodně neměl zapotřebí.  Červík v palici mi vrtal víc a víc, a tak jsem jednou přijal pozvání k posezení v jeho oblíbené hospůdce, kam tak často chodil a přicházel domu ve veselé náladě. Třeba se tam dovím něco, co by mi odpovědělo na zvědavé otázky.

On se Jirka choval tak, jakoby potřeboval pomoc nebo se svěřit, to člověk v náznacích pozná, ale taky jsem poznal, že k tomu potřebuje popostrčit a že je tam něco problémového.

Kýho výra, u splašeného netopýra, bylo. Nemýlil jsem se. Bylo, a bylo to hodně zajímavé…

Pokračování tohoto příběhu najdete zde: Pivní slavnosti

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru