V rozhovoru z roku 2013 Christiane na otázku, proč nikdy nepřestala užívat nelegální drogy, vysvětlila: „Nikdy jsem se jich nechtěla vzdát. Nic jiného jsem neznala. Rozhodla jsem se žít jiný život než ostatní lidé…“
Život jde dál. I s heroinem
Slavná kniha, která vyšla v roce 1978, končí tím, že Christiane byla nucena přestěhovat se k příbuzným na venkov. Matka totiž byla přesvědčena, že Christiane byla k užívání drog „svedena“. Christiane si ovšem myslela své: „Neznám nikoho, kdo by byl prakticky proti své vůli sveden. Většina mladých lidí přijde k heroinu úplně sama, když je na to připravená.“ Navíc když se člověk odhodlá, může si heroin obstarat kdekoli, jak se dočteme v knize. Nicméně v novém prostředí dívka překonávala svou závislost a snažila se začít normální život.
V roce 2013 autorka vydala navazující knihu, v níž vylíčila své osudy až do své současnosti. V témže roce se v rozhovoru vyjádřila takto: „Doufám, že Můj druhý život odradí lidi od braní drog víc než moje první kniha… Jsem si docela jistá, že ano. Popisuje, kolik bolesti jsem v životě prožila, a vysvětluje, že zemřu velmi brzy a bolestivou smrtí.“
Bouřlivé mládí
Christiane nikdy nezapadla do ideálního venkovského světa své babičky. Místo toho se přestěhovala do společného bytu s hvězdami punkové hudby v hamburské čtvrti St. Pauli a vyzkoušela si zpěv a herectví. Není divu, že se v takovém prostředí brzy setkala s heroinem a jeho magické přitažlivosti prostě nedokázala odolat ani po letech abstinence: „To je skvělý, fakt skvělý, říkala jsem si… Jak mi to chybělo, celé ty roky… zdá se ti, že je to nejkrásnější pocit na světě… V tu chvíli jsem si byla jistá, že do závislosti nespadnu znovu. Protože to bylo příliš skvělý. Když už si musíš píchat, neužíváš si to tak… už necítíš rauš, musíš si píchat zas a zas, aby ses cítil normálně, a musíš bojovat s absťákem. A to už jsi v pr*eli…“ A přesně v takovém stavu už brzy zase lítala. A navíc se „spřátelila“ s novou drogou – kokainem.
Disneyland pro feťáky
V letech 1982–1985 žila Christiane v Curychu u rodiny Keelových, majitelů nakladatelství Diogenes. Anna Keelová si s ní náramně rozuměla – přála si poznat slavnou dívku, protože její příběh byl jedinou knihou, kterou její dva synové kdy četli. V rodině se Christiane zkoušela zajímat o umění, chodila do opery a setkávala se s významnými lidmi. Záhy však poznala, že toto není její svět.
O to více ji to táhlo na Platzspitz, který popsala jako Disneyland pro feťáky. Tehdy představoval největší otevřenou drogovou scénu v Evropě, kde se denně scházelo až 3000 feťáků z celého světa: „Sedí na koberci z injekčních stříkaček, na květinových záhonech, za keříky a vpichují si jehly do žil na pažích a nohách před zvědavými pohledy kolemjdoucích. Někteří si strhávají oblečení, aby našli neporušenou žílu na těle plném hnisavých boláků. I v zimě. Píchají se do třísla, do krku, protože jiné žíly už jsou zanícené. Polonahá těla leží venku – zmodralá zimou, někteří jsou mrtví.“
Kapitola končí tím, že Christiane je postavena před soud, protože ji párkrát přistihli s heroinem. Nakonec ji pošlou do vězení, které popisuje jako svého druhu lék. Cítila se tam prý svobodněji než kdekoliv na svobodě.
Prokletí řeckých bohů
Christiane utekla před svou minulostí do Řecka. Tam se zamilovala do pohledného Řeka, který se kdysi jako teenager přidal k hippies a nyní cestoval po řeckých ostrovech ve stopách Odyssea. Vroucně se milovali a žili divoce a svobodně.
Vařili si na táborovém ohni a spali v chatrčích nebo pod hvězdami na pláži. Ale tento rajský život nemohl skončit dobře. I její přítel totiž vyzkoušel drogy hippies, včetně heroinu, a tak je časem oba dostihla minulost. Po rozchodu se Christiane vrátila do Berlína. Nyní ji sužovala těžká cirhóza jater, bolest a osamělost. Objevily se u ní i myšlenky na sebevraždu.
Matkou na jedničku
Přes všechny své excesy jednu věc Christiane zvládla výborně. Ve svých 34 letech, po potratech a interrupcích, se stala opravdovou a milující matkou. „Byla to jediná věc, která se mi kdy podařila,“ řekla o svém synovi, který je její největší láskou a jedinou skutečnou šancí, jakou kdy dostala: „Od prvních okamžiků byl Phillip krásný. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla a on zakřičel, jsem byla nejšťastnější člověk na světě. Neexistují slova, která by to popsala. Ta malá bytůstka, která mě potřebovala, byla tady. A on byl teď všechno, co jsem potřebovala já. Všechno ostatní mi bylo ukradené.“
Opět ta minulost
Bohužel, ani tuto příležitost nedokázala využít. Tentokrát jí však štěstí nevzala drogová závislost, protože už léta se léčila v substitučním programu a dostávala jen malou dávku metadonu. Opět se jednou snažila utéct před svou pochybnou slávou, a protože syn si přál žít v místě s podobnou kulturou a počasím jako v Berlíně, rozhodla se pro Amsterdam.
Když chlapce odhlásila ze školy v Německu, spustili z úřadu pro péče o mládež poplach a syna jí odebrali. Christiane se podařilo získat ho zpět a s pomocí pochybného přítele uprchnout do Holandska. Tam jí brzy došly peníze. Vrátila se zpět do Berlína a lidé z úřadu, kteří měli za to, že do Holandska utekla kvůli lepší dostupnosti drog, jí s pomocí policejní síly odeberali syna z vlaku.
Když se vám zhroutí svět
Christiane se zhroutil svět: „Úplně jsem se sesypala. Řvala jsem tak, že jsem musela zůstat doma celé týdny. Měla jsem tak oteklé oči od pláče a z nevyspání, že jsem se styděla jít na ulici.“ To, že by mohla syna získat zpět, ji v tu chvíli nenapadlo, a proto si ještě téhož dne píchla drogu: „Z dlouhého seznamu mých stupidních rozhodnutí byl návrat k heráku to nejpitomější ze všech. Jednou mi Kai Hermann řekl: ‚Kdybys teď dokázala dodat čistý vzorek moči, mohli bychom zvrátit rozhodnutí střediska péče o dítě a zažalovat všechna média.‘ Jenomže já jsem něčeho takového nebyla schopná.“
Syna se jí ale podařilo získat do péče o dva roky později v roce 2010. Přesto závěr knihy nepůsobí moc optimisticky. Christiane bojuje s vážnou nemocí. Obává se, že jí brzy selžou játra a jednoho dne se zcela otráví. Tento stav je důsledkem hepatitidy C, kterou se před mnoha lety nakazila z infikované jehly.
Tentokrát to snad vyjde
Vlastně je velkým úspěchem, že Christiane stále žije. Podle poslední zprávy, kterou lze o naší hrdince nalézt na internetu, byla v roce 2013 součástí skupiny bezdomovců závislých na heroinu, kteří se scházeli na berlínském Hermannplatzu. V roce 2016 její partner, který rovněž patřil do této party, zemřel v důsledku užívání heroinu. Christiane poté se skupinou přerušila kontakt a přestěhovala se do útulku pro bezdomovce. Když jej v květnu 2023 opouštěla, prohlásila: „Stěhuji se do země, kde jsem vždy chtěla být… Můžu zestárnout na malém statku s kravami a prasaty.“ Chce tam zůstat čistá.
Tak jí držme palce, aby jí to konečně vyšlo.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat.
