Život je jedno velké tajemno. Cosi je v něm nadpřirozené

Zázraky se dějí všude. Jen si jich všímat.
 

Každý z nás se s něčím takovým v našem životě jistě setkal. Většinou tyto chvíle nazýváme náhoda, štěstí, osud. Když se nad tím zamyslíme, není to tak jednoduché, jak to prvotně vypadá.  Je to citlivé a tajemné téma, co se to kolem nás vlastně děje.

Jak už bylo psáno, Martin se věnoval záchraně lidských životů profesně, a nadále se stará o lidi, kteří ve stáří čekají na odchod tam, odkud není návratu. Probrali jsme i okamžiky, které se nedají vysvětlit. Například…

Zažil jsi ve své praxi něco nepochopitelného, tajemného, nevysvětlitelného, na co dodnes vzpomínáš?

Ano, a ne na jeden případ. Ale ten nejzáhadnější se udál jednoho dne, kdy se jelo k velice vážné autonehodě. Z vraku auta hasiči doslova vystřihávali ženu, která na tom byla velice zle. Byla v bezvědomí.  Po základním ošetření byla ihned odvezena prvním vozem záchranné služby do nemocnice. My jsme se věnovali dalším zraněným z vozu, mezi nimi i 5letému dítěti. V jednom okamžiku došlo ke vzplanutí vozu a oheň mi popálil vlasy i obličej. Naštěstí jen lehce, bez vad na kráse po vyléčení. Dítě jsem vyprostil z vraku, jak se říká ne za pět minut dvanáct, ale za vteřinu dvanáct.

Paní se v nemocnici dostala do závažného stavu, jenž se obecně nazývá klinická smrt. Žila díky přístrojům, naprosto bez známek zlepšení, či reakce základních životních orgánů. Její rodina o této situaci byla informována, a čekalo se kdy tělo řekne konec. Nestalo se tak. Naopak se stalo něco, co nelze jen tak vysvětlit. Po dvou měsících najednou prudce nastala změna k lepšímu. Přístroje zaznamenaly tělesnou aktivitu v takovém množství, že se i doktoři divili.

Mozek začal fungovat, tělo reagovat na okolí a nastal den, kdy pacientka otevřela oči a začala komunikovat. Ale jak. První co řekla, bylo, že mě chce vidět. Přišel jsem k ní, jemně mně stiskla ruku a děkovala za záchranu syna. Hlavně se moc omlouvala za okamžik, kdy jsem přišel o pár vlasů a měl spálenou kůži na ruce a na krku. Nemohl jsem pochopit, jak věděla, kde přesně mě oheň spálil. Jak to ví, když ji odvezli před tím, co se to stalo?

Děkovala doktorům za péči. Záhadou bylo, že věděla, co si říkali nejen nad jejím lůžkem, ale i mimo něj když byla v kómatu. Věděla i to, co řekli nejbližším z rodiny na chodbě při návštěvě, viděla vše z nějaké výše, a co nás dostalo, bylo, že se pak odebrala někam, kde se bavila s lidmi, kteří před ní leželi na stejném pokoji a zemřeli.

Žena se tak rychle uzdravovala, až to popíralo veškeré lékařské praxe. Zpovídali ji psychologové, terapeuti, doktoři, kteří kdysi léčili a měli co do činění s lidmi, kteří na oddělení zemřeli. Vše co jim řekla, se naprosto shodovalo. Nejen jména zemřelých, ale i přibližnou dobu a příčinu smrti. Dokonce vyřídila pár vzkazů pozůstalým. Například jedné rodině i kde je schovaná vkladní knížka, a jaké je heslo. Našli ji a heslo bylo správné. Ta žena pak byla převezena do Prahy, kde se o ni velice zajímali, hlavně o to, co zažila v kómatu.

Jak reagují, a jak se chovají lidé, kteří něco podobného zažijí, nebo po týdnech, měsících se vrací do normálního koloběhu života?

Pro jiné podivně, pro nás lidsky. Změní pohled na život. Na jejich způsob dosavadního života. Člověk si přehodnotí priority, hodnoty, jež měl nastaveny před úrazem, nemocí, stavem, z něhož se dostal. Někteří pacienti se začali stydět sami před sebou. Zjistili, že život není jen o honbě za penězi, za postem nadřazenosti, ale vlastně je to o daru se probudit ráno zdráv. Z ředitelů, majitelů firem, před kterými si každý třásl, se stali rázem jiní lidé.

Lidi co se začali smát tomu, čím opovrhovali, začali se bavit s lidmi, o které by před tím vším neopřeli ani svůj pohled. Dalo jim to obrovský dar pro příště. Začali si všímat maličkostí, které přehlíželi. Začali vnímat více okolí jiným pohledem než doposud, a dokonce se jim to i vyplácí. Našli mezi lidmi, kterým nevěnovali pozornost, natož čas, kamarády, přátelé, o kterých jen doposud snili.

Rodiny před rozpadem se stmelili, přerovnali hodnoty, a doopravdy se lidi měnili jiným před očima k lepšímu.

Pak se Martin podíval na mě a položil mi také jednu otázku.

„A co ty, ty jsi v životě nic podobného nezažil? Neprožil? Předtuchu, či varování z budoucna? Nebo co by bylo, kdyby bylo?“

Musel jsem jen přikývnout a říci „zažil brachu, zažil a dodnes, když si na to vzpomenu, mě jímá pocit tajemna a myšlenky, že někde něco je nad námi, co poznáme až…“

"No tak povídej," řekl Martin a já si vzpomněl na 4 chvíle, která mi nejen zachránily život, ale i daly předtuchu, co bude a bylo.

Takže zde si přečtěte něco málo z tajemna, pokud vás to zajímá. Pokud i vy máte podobné zážitky, zkušenosti, napište nám, reagujte na články, jistě to bude zajímat i ostatní. Život každého z nás je jedno velké tajemství s ještě tajemnějším koncem, ale i možná začátkem něčeho nového. Kdo ví…

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru