Na zcela opačný konec pomyslného spektra motorových drážních vozidel, než představovaly naše rychlíkové motorové vozy (jako Slovenská strela či Stříbrný šíp), se v roce 1948 zařadily svou koncepcí i svým určením tehdy nové motorové vozy M 131.1, vyráběné v závodech Tatra Kopřivnice a Vagónka Tatra Studénka. O jejich technice bylo napsáno již mnohé - uveďme jen, že se jednalo o jednoduché dvounápravové vozy, vybavené pod podlahou uloženým dvanáctiválcovým motorem Tatra 301, jenž prostřednictvím mechanické převodovky poháněl jednu nápravu vozu.
Jedny z nejspolehlivějších agregátů
Výkon dával motor 114 kW (155 k) a nejvyšší rychlost vozu činila 60 km/h. Vzhledem k tomu, že bylo nutné co nejrychleji obnovit provoz na našich tratích, přičemž k dispozici byl jen značně nejednotný park předválečných motorových vozů a zčásti také kořistní vozy německé výroby, zavlečené k nám v průběhu války, použil výrobce právě tento typ motoru, vyráběný již od roku 1942 pro nákladní automobily a tanky.
Mechanická čtyřrychlostní převodovka Mylius byla pro změnu převzata z německých motorových vozů, u nás jezdících pod označením M 140.3. Po odstranění počátečních poruch a „dětských nemocí“ se tato soustava agregátů stala jednou z nejspolehlivějších vůbec a v dodnes dochovaných jezdících vozech funguje i nadále.
Koncepce vnitřního oddílu
Při výrobě vozů o délce 12,1 metru a hmotnosti pouhých 16,6 tuny bylo široce používáno dřevo (podlaha, vnitřní vybavení) - sedadla z palubek byla ovšem tvarována tak, aby se na nich vcelku pohodlně dalo sedět i delší dobu. V opěrce zad byl vložen čalouněný pruh, krytý koženkou. Míst k sezení bylo 48, ale rozdělených do uspořádání 4+1, takže pokud někdo cestoval sám, měl po určitou dobu (než se vůz zaplnil) k dispozici samostatné sedadlo u okna.
Ta se dala spouštět až dolů (bohužel, dnešní předpisy něco takového už nedovolují). Vozy se vyráběly až do druhé poloviny 50. let: první série s 340 kusy v letech 1948 - 1951, druhá (209 exemplářů mírně upravené konstrukce - pouze ve Studénce) v letech 1954 - 1956. Pro výrobu skříní byla použita jakostní ocel legovaná mědí, což vozům zaručilo dlouhotrvající provoz bez náznaků koroze.
Historický provoz
Podobně jako v případě historických letadel, automobilů, motocyklů, lodí, uměleckých děl nebo zbraní věnují entuziasté v daném oboru péči, volný čas a někdy i nezanedbatelné finanční prostředky na údržbu a opatrování železničních vozidel. V České republice je zachováno kolem 13 motorových vozů M 131.1, z nichž některé se často, jiné sporadicky, účastní příležitostných historických jízd, oslav různých výročí, anebo jsou sezonně nasazovány na nostalgické jízdy po různých tratích - především místních.
Příkladem je dráha Kojetín - Tovačov, dlouhá něco málo přes 10,5 km, na níž běžné osobní vlaky nejezdí od roku 1981, tedy neuvěřitelných 38 let. Ovšem již řadu let zde díky aktivitám občanského sdružení Kroměřížská dráha probíhají různé nostalgické akce a od 29. června letošního roku je zde zahájen pravidelný nostalgický provoz.
Zastávky na dráze byly krátce předtím opraveny v režii SŽDC (Správy železniční dopravní cesty). Historické motoráčky (ne jen řady M 131.1, ale rovněž větší čtyřnápravový vůz M 286.0) budou mezi Tovačovem a Kroměříží jezdit každou prázdninovou sobotu až do 31. srpna a rovněž bude přístupné železniční muzeum v prostorách lokomotivního depa na kroměřížském nádraží.
