Pavel Makový: Smrt lidi fascinuje. Mým úkolem je zesnulému posloužit a připravit ho ke spánku

Pavel Makový se k profesi pohřebáka dostal úplnou náhodou
Zobrazit fotogalerii (5)
04.06.2020 - 11:30  

Pana Pavla Makového přivedl zvláštní osud k profesi, které se mnozí raději vyhýbají. Již více než dvacet let vlastní pohřební službu a působí na celém Prostějovsku. „Někteří lidé si pohřebáků váží, ale jsou i tací, kteří se nám raději vyhnou a ani ruku nepodají,“ říká. Jak se může člověk s takovým životním stylem vyrovnat a jak jej berou ostatní?

Pohřebnictví je profese, kterou asi nemůže vykonávat každý. Jak jste se vlastně k takové práci dostal?
Bylo to úplnou shodou náhod. Já jsem vyučený akustikář, což  je nauka o hluku a zvuku a jeho šíření. Pracoval jsem pro Národní divadlo, Sjezdový palác, Kavčí hory a tak dále. Mohu říct, že se mi dařilo. Pak se ale úplně zhroutil můj osobní život, rozvedl jsem se a stal se ze mě ze dne na den bezdomovec. Po určité době jsem se rozhodl, že takhle už jednoduše žít nechci, šel jsem na pracák a řekl jsem si, že nastoupím tam, kde mi dají nejvíc peněz. Bral bych býval cokoliv. No a nejlépe placená profese, kterou nabízeli, byl v té době pracovník v pohřebnictví. A tak jsem nastoupil…

To ale ještě nebyla tato vaše firma?
Ne, byla to městská společnost a já jsem tehdy už po dvou týdnech věděl, že tak, jak v pohřebnictví podnikají tam, já rozhodně pracovat nechci. Tedy mě do své pohřební služby přetáhla další podnikatelka a já jsem tam dokonce vložil svoje ušetřené peníze. Několik let to fungovalo a v okamžiku, kdy jsem se měl stát spolumajitelem, jsem se dozvěděl, že už mě nepotřebuje. Nechtěl jsem se soudit, a tak jsem se v roce 1998 rozhodl, že si založím vlastní pohřební službu a budu to dělat tak, jak já považuji za správné. Snad se to podařilo, protože teď vypravujeme více než 60 % všech pohřbů na okrese Prostějov, ačkoliv zde působí další tři pohřební služby.

Minimálně začátky ale pro vás určitě musely být složité. Jak se člověk s takovou profesí sžívá, když s ní neměl doposud žádné zkušenosti?
U mně hrálo roli jen to, že jsem se zkrátka na tuto profesi dal. Potřeboval jsem práci a vzal jsem právě tuto. Jistě, že se člověk musí nějakou dobu “oťukávat”. Je to specifické zaměstnání. První kontakty se zesnulými byly pro mně velmi rozpačité, ale jsem člověk, který když se do něčeho pustí, tak to dotáhne do konce. Pamatuji si na svoje zvláštní pocity, když jsem v počátcích přišel na patologii. Přece jen je to místo, kam většina lidí nechodí ráda. Musel jsem si tedy vytvořit vlastní obranu. Dnes si se zesnulými “povídám” a to opravdu v této práci pomáhá. Potom se na tyto lidi člověk dívá jinak - ne jako na těla, ale jako na lidi, kteří třeba právě hluboce spí a jsou zcela odkázáni na moji péči. Mým úkolem je jim posloužit a neprobudit je. Je to, myslím, prospěšné jak pro zesnulé, k nimž má člověk hned jiný přístup a ještě větší úctu, tak i pro mě, protože jsem se zkrátka s tímto světem musel naučit nějak vyrovnávat.

Pavel Makový se vyučil jako akustikář a když jej život doslova vyhodil na ulici a stal se z něj bezdomovec, rozhodl se k radikální změně. Přijal práci v pohřební službě a v roce 1998 dokonce založil svoji vlastní - dnes velmi úspěšnou - firmu. Angažuje se i ve veřejném životě, kandidoval do městského zastupitelstva a dokonce i do Senátu.

Může taková práce, kterou si většina z nás neumí ani představit, člověka naplňovat a přinášet mu radost?
Je to samozřejmě zvlášní obor, ale určitě může. Když třeba připravíte zesnulého na pohřeb dobře a s veškerou možnou péčí, pak přijde jeho manželka, podívá se do rakve, spráskne ruce a řekne, „On vypadá, jako by jen spal,“ je to vizitka vaší dobré práce a ano, v takové chvíli mám radost. Ostatně pro to, abych mohl být opravdu dobrým pohřebákem a abych byl spokojen se svojí vlastní prací, absolvoval jsem už při práci dálkové studium maturitního oboru pohřebnictví. Jsem podnikatel, i když v trochu zvláštním oboru a dobrá pověst je nutná - zvláště v oboru, kde mi musí lidé věřit. Pracoval jsem dříve ve dvou pohřebních službách, kde jsem vymyslel některé postupy. Když jsem si otevřel tu svoji, musel jsem vlastně bojovat proti vlastním nápadům, které již využívali jinde. Potřeboval jsem si vybudouvat takovou pověst, která dodá firmě důvěru a přetáhne klienty na mojí stranu. A dnes mohu říct, že se to podařilo i díky takovým momentům.

Co všechno je vaším úkolem?
Každý pohřebák převezme tělo zesnulého tak, jak člověk přišel na svět. Od té doby je všechno už naše práce - jak jej oblečete a upravíte tak, aby tělo vydrželo (i přes posmrtné změny, které nutně přicházejí) hezké až do pohřbu. Přitom je důležité vědět, na co který člověk zemřel. Od toho se právě odvíjejí posmrtné změny, které můžeme čekat a musíme se na ně připravit. Úprava zesnulého má dvě fáze - jednu v okamžiku, kdy tělo převezmeme, a druhou těsně před pohřbem. Obě musí být udělány pečlivě a s úctou k tomu člověku. Zesnulého oblečeme, učešeme, upravíme, připravíme rakev a uložíme ho tak, jako bychom ho ukládali ke spánku. Vždycky se snažíme, aby člověk i na své poslední cestě vypadal tak jako za života. Pokud tedy máme k dispozici jeho fotografii, samozřejmě ho učešeme tak, jak se vždycky česal sám, a tak podobně. Pohřebák je vlastně i takový zvláštní kosmetický salón, pokud chce být na úrovni.

Jak dlouho taková příprava trvá?
Záleží na tom, v jakém zdravotním stavu člověk zemře. Pokud jde třeba o náhlé úmrtí na infarkt a jinak byl dotyčný v podstatě zdravý, je to jiný čas, než když zesnulý dlouhá léta trpěl například rakovinou nebo dalšími závažnými nemocemi. Každopádně od něj nesmíme odejít, dokud není připraven perfektně. Ani tuhle práci není možné “odfláknout”.

Ve své profesi jste jistě připraven na mnohé. Byl přesto nějaký případ, na který si budete pamatovat?
Stalo se mi jednou, že jsem připravil zesnulého jako vždy a když jej před obřadem viděla manželka, divila se, že vypadá jako živý. Byl jsem spokojen, ale pak přišla druhá půlka rodiny s tím, že je to někdo úplně jiný, že to není jejich příbuzný. V tu chvíli člověka samozřejmě zamrazí. Musel jsem tedy všechny požádat, aby odešli z kostela a jméno zesnulého zkontrolovat, protože je vždy na těle napsané. Všechno bylo v pořádku a pak se ukázalo, že někteří příbuzní dědečka už řadu let neviděli, a tak ho ani nemohli poznat.

Asi jen málokdo se k této profesi odhodlá a také málokdo by byl schopen unést tu tíhu. Vždyť se “v práci” setkáváte stále jen s mrtvými nebo nešťastnými lidmi….
To je pravda, a tak pohřebák musí být také tak trochu psycholog. Jde o to odhadnout lidi, když přijedeme pro zesnulého do domácnosti. Z jejich chování vytušíme, jaký měli vztah k zesnulému, a jak se musíme chovat, abychom jim pomohli a neublížili. Pozůstalí musí po přibližně půlhodině naší práce u nich doma být přesvědčeni, že třeba svého dědečka odevzdali do dobrých rukou a že se o něj opravdu dobře a s úctou postaráme. Nesmějí mít ke svému smutku ještě obavy o to, "kam dědečka dají, co s ním udělají" a tak podobně. To je opravdu velice důležité. Musíme také vycítit, jestli je rodina věřící nebo ne, a i tomu přizpůsobit svoje chování, abychom pozůstalé uklidnili. Je pravda, že se jen velmi těžko hledají lidé, kteří jsou schopni takovou práci dělat.

Jak tato profese dopadá na váš osobní život?
Naučil jsem se to oddělovat. Musím říct, že jsem si už dlouho žádnou “práci domů nedonesl”. Nezdá se mi tedy o mrtvých lidech a podobně. Dokážu zkrátka přehodit výhybku. Ono by to ani jinak nešlo. Někdy jsou případy, na které není možné myslet. Na druhou stranu je pravda, že kdykoliv se sejde třeba širší rodina nebo přátelé, většinou se stejně hovor stočí k mojí profesi. Smrt jednoduše lidi fascinuje a to dokazuje i historie. Pohřebáci vždy patřili do váženější skupiny lidí. Všichni prostě vědí, že ho budou jednou potřebovat. Na druhou stranu jsou i dnes lidé, pro které mám určité stigma, nechtějí mi podat ruku, nechtějí se se mnou setkat. Moje dcera je ale třeba hrdá na to, že má jediného tatínka na celé škole, který dělá pohřebáka…

Máte tedy čas rozdělen na “pracovní dobu” a volno? 
Jak se to vezme. Svým způsobem musím být kdykoliv, a to i v noci, připraven na další zakázku. A tak když zazvoní telefon a vidím neznámé číslo, vždycky se musím chovat tak, že možná volá pozůstalý, kterému právě zemřel příbuzný. Je to natolik citlivá profese, že každým slovem můžete pozůstalému ublížit a každým špatným krokem můžete definitivně zlikvidovat dobrou pověst pohřební služby.

V médiích se občas objeví informace o záměně těl. Jak se to může stát?
To je samozřejmě velmi nepříjemná záležitost, která se nesmí stávat. Jsou to skutečně jen výjimky, ale jak vidíte, taková informace se hned rozletí do světa. Vím, že se většinou mluví o tom, že těla zamění pohřební služba, ve většině případů se to ale stane už dříve. Těla z nemocnic, domovů důchodců a dalších ústavů si přebíráme už označené. Pokud se stane omyl - a všichni můžeme chybovat - pohřebák se to nemůže dozvědět, pokud samozřejmě dotyčného neznal osobně.

Mnozí lidé tedy umírají právě v nemocnicích. Jaké procento lidí dnes ale stále ještě umírá doma?
My vypravujeme ročně kolem 660 pohřbů z celého Prostějovska, což je přes 50 měsíčně a z toho počtu je řekněme kolem sedmi úmrtí měsíčně doma. Buď se jedná o náhlá úmrtí, nebo si rodina třeba vezme příbuzného z nemocnice domů na jeho poslední dny. Obecně je ale možné říct, že s tím, jak se rozšiřuje péče o seniory v různých ústavech, tak se počet těch, kteří zemřou doma, snižuje.

Mění se nějak požadavky pozůstalých na pohřby?
Z těch přibližně 660 pohřbů, o které se ročně staráme, je kolem 150 do hrobu a v ostatních případech jde o kremaci. Osobně jsem zastáncem pohřbu do hrobu, ale chápu, že celosvětově je to problém. Není dostatek prostoru na rozšiřování hřbitovů, a tak je kremace z tohoto pohledu nejlepší. I když se nyní objevují i myšlenky na tak zvané ekologické hroby v rašelině, kdy se tělo během deseti let prakticky úplně rozloží a tento materiál je potom možné vzít domů a zasadit třeba strom. Život tak vlastně pokračuje dál, i když v jiné formě. Mohli bychom takto vysázet celé pohřební lesy. Všechno se mění, i tento obor. Jedno ale zůstává. Ať už zesnulého pohřbíme jakýmkoliv způsobem, základní je úcta, se kterou s ním zacházíme. Je to člověk, který žil a dožil svůj život a jistě si to zaslouží.

KAM DÁL: Stovky až tisíce mrtvých na náměstí Nebeského klidu. Potlačené protesty mají svého hrdinu beze jména