Vyfotografovali Bismarcka na smrtelné posteli a vznikla první paparazzi fotografie. Smrt i skandály pořád táhnou

První paparazzi fotografie - Otto von Bismarck na smrtelné posteli
Zobrazit fotogalerii (5)
30.06.2020 - 18:00  

Dávají jim za vinu smrt světem milované a obdivované princezny Diany, mají na svědomí mnohá neštěstí lidí ze světa politiky i umění, ale i jejich slávu. Někteří lidé  jim nemohou přijít na jméno, ale jejich snímky si stejně potají prohlédnou. Paparazzi - pojem, který má svoji historii, současnost i budoucnost.

Ať se nám to líbí nebo ne, paparazzi mají v žurnalistice svoje místo už více než 100 let a zájem o jejich práci rozhodně neopadá - spíš naopak. Snímky celebrit, kterým se nepodařilo ohlídat oblečení, hádajících se politiků nebo příslušníků královských rodin s dítětem na procházce prostě prodávají a redakce se jim proto určitě nebrání. Dokonce za takové snímky náležitě platí - a je to logické. Ostatně také většina ze známých osobností, které bývají na snímcích zachyceny, se této praxi brání spíše naoko. Sami dobře vědí, že o kom se nepíše, jako by nebyl.

Smrt jako senzace

První „obětí“ paparazzi fotografů byl podle dosažitelných důkazů Otto von Bismarck, když se ho dvěma novinářům, kteří v té době o pojmu paparazzi neměli ani ponětí, podařilo vyfotografovat na smrtelné posteli.

Dopomohl jim k tomu tehdy zahradník, jehož podplatili, a on je v noci tajně vpustil do domu. Fotografové Max Priester a Willy Wilck tak již v roce 1898 vstoupili do dějin žurnalistické fotografie jako průkopníci žánru, který je většinou sice zatracován, ale na druhou stranu přináší novinám, časopisům a dnes samozřejmě i internetovým médiím velké zisky. 

 

Bez známostí to nejde

Jen o několik let později než pánové Priester a Wilck se začal zabývat fotografií s poněkud zvláštním způsobem jejich vzniku a také překvapivě velkým dopadem v Americe původem Rakušan (narodil se na území současné Ukrajiny) Usher Fellig, obecně známý jako Weegee.

Jeho snímky z většiny zachycovaly noční život New Yorku, zvláště pak samozřejmě ty jeho stránky, které měly zůstat skryty - kriminalitu, dění na samém okraji společnosti, ale i lásku, tajemná setkání a další zajímavé momenty, jež byly považovány za soukromé. Felling měl na dobu svého působení velmi dobré znalosti, známosti i vybavení. Ostatně bez toho ani není možné v této branži pracovat a dokonce se i prosadit. I když v době vzniku paparazzi fotografie rozhodně nebyla taková konkurence jako dnes.

Stále na příjmu

Usher Fellig měl ale tak říkajíc nabito opravdu dobře. Díky svým předchozím známostem se mu například podařilo získat a nainstalovat si do svého auta přijímač, s jehož pomocí mohl mapovat hlášení policie a být tak stále v obraze. Nejednou se tak policisté, kteří dorazili na místo trestného činu, divili, že první snímky mrtvoly nebo účastníků rvačky jsou již pořízeny. A nejen pořízeny - možná i vyvolány a Usher Fellig s nimi uháněl do nejbližší spřátelené redakce.

Jak se mu to dařilo?

Fotograf, který se jako jeden z prvních rozhodl odkrývat tajemství odvrácené strany společnosti, si totiž pro všechny případy zřídil v kufru svého auta improvizovanou, ale velmi dobře funkční černou komoru. Nebyl tak pro něj problém snímky vyvolat přímo na místě, respektive v bezpečné vzdálenosti od místa incidentu, ale již po cestě do redakce. Naděje, že bude první, kdo šéfredaktorovi tuhle „bombu“ nabídne a získá tak slušné peníze, byla tedy o to větší.

Prostředí znal velmi dobře

Pro vznik takových fotografií musel ale Weegee prostředí, ve kterém se pohyboval, dobře znát. To pro něj ale - bohužel - nebyl velký problém. Jako imigrant, jehož rodina přicestovala do Ameriky ve strachu před šířícím se antisemitismem ve své vlasti, se mladý Fellig živil mnoha profesemi a často přišel do kontaktu právě s prapodivnou společností. Později, v době, kdy se začal věnovat reportážní fotografii, se mu znalost tohoto prostředí jistě velmi hodila. Tehdy to ale ještě nebyl paparazzi.

Může za to Fellini

Za obecným označním pro fotografy, kteří se v honbě za co nejsenzačnějším snímkem nebrání překročení téměř jakékoliv hranice, stojí film Federica Felliniho Sladký život z roku 1960. Právě tam se objevila postava fotografa Paparazziho, jehož jméno se později stalo označením pro všechny podobné fotografy.

Předobrazem filmového Paparazziho byl ale skutečný muž Tazio Secchiaroli, který se pro pořízení senzačního snímku neštítil vloupat do bytu celebrity, pronásledovat známé osobnosti, čekat dlouhé hodiny před domem na ten správný okamžik, na snímek, který se dá dobře prodat, bez ohledu na jejich soukromí nebo důstojnost.

Nová metoda

Secchiaroli byl také členem skupinky italských fotografů, nespokojených s odměnou za svoji práci. Když zjistili, že třeba i záměrně vyvolaný a následně zdokumentovaný konflikt se známým člověkem přinese klidně i téměř stonásobnou odměnu oproti běžně pořízené fotografii odpovídající morálce té doby, nebylo o čem přemýšlet. A to se psala padesátá léta minulého století… Fotografové, jejichž životní úroveň rozhodně nebyla nijak vynikající, si tak svým způsobem mimo jiné vyřizovali účty s bohatou částí společnosti. Už jen to byla pro mnohé z nich značná část motivace a v podstatě není čemu se divit.

A dnes?

Stejně jako v době vzniku módy a rozšiřování paparazzi snímků vládnou takové fotografie žurnalistice i dnes. Je to neetické? Z jistého úhlu pohledu ano. Je to nevhodné? Často asi ano. Je správné fotografovat herce na zahradě vlastního domu? Pravděpodobně ne… Mnozí se na tom shodnou. Na druhou stranu si ale i většina z těch, kteří budou veřejně horovat za likvidaci paparazzi fotografů, jejich snímky (alespoň v soukromí) ráda prohlédne. A tak mají paparazzi fotografové, těžící z lidského zájmu o senzační momenty ze života celebrit, lásky i smrti, o práci postaráno. A dlužno podotknout, že nejde o tak jednoduché živobytí, jak by se mohlo zdát. To ostatně věděl už Usher Fellig.

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru