Romance na lyžích, aneb co vše se může stát když…

Vše je poprvé v životě.
 

Zimní sport a zimní romantika je někdy pořádná rotyka. Když se k tomu připojí i lyžování poprvé v životě ve středním věku, je zaděláno na velké problémy. Chce to jediné. Přežít. (povídka)

V seznamování se dost často propírá slovo sport. Někdo ho aktivně provozuje, někdo si s ním krátí nudu, a oddaluje chvíle, kdy by byl sám. Z toho jsem měl v seznamování hrůzu. Každý profil ženy hrdě hlásal její zájmy. Cyklistika a lyžování. Právě tyhle dvě ingredience mě prostě brzdily v letu jasného sokolíka do náruče sportovně laděných dam.

 

Jelikož moji známí měli chalupu kousek od nějaké obce Desné v Jizerských horách, a v dobách, kdy byl sníh, mě pozvali na chatu a hlavně na lyžování. Netušili, že já v letech, kdy už okukuji bačkory k televizi, nikdy na lyžích nestál. Prý si mám z půjčovny vypůjčit vše co je potřeba. Dojedeme všichni společně na chaloupku, já si na ty dny pro sebe zajistím záchranku, vrtulník, policajty, hasiče, horskou službu, OSN, CIA s FBI dohromady a stoupnu si poprvé v životě na lyže.

 

 

Z půjčovny jsem si vypůjčil lyže kurvynky, nebo jak se jmenují, k tomu hole, abych měl čím píchat do sněhu, a navlíkli mě do takového obleku na jeden celkový zip. K tomu mi dali rukavice, brýle, dokonce mi chtěli i helmu nasadit, ale po zhlédnutí sama sebe v zrcadle jsem se lekl v domnění, že Marťani zahájili invazi na Zemi, a tak helmu teda že ne. Bylo to ale marné, ukecali mě, a měl jsem to i s tou helmou.

   

 

Naložili jsme vše do auta a dojeli do Jizerských hor. Obec Desná vás vítá. Parkoviště bylo plné aut, kolem nás se pohybovaly samé strakaté kombinézy, lidi měli lyže jak na nohou, tak přes rameno, kolem mumraj bláznivej, vleky chrochtaly do toho mumraje a na mě šly z obav, co bude, mrákoty.

„Neboj,“ řekl kamarád, „Jsi tu poprvé, a tak si najmeš instruktora.“

Minuli jsme stavební buňky, kde se vydávalo jídlo a pití pro lyžníky. Tam bych snad byl celý den než někde šaškovat s instruktorem. Došli jsme až před osamělou obytnou buňku, kde seděli dva hoši, jeden starší muž a lepá děva. A nad nimi nápis „Lyžařská škola“. Byl jsem v prdeli. Idea hezkého dne byla v čudu.

„Dobrý den,“ nesměle jsem je oslovil.

„Nikdy jsem nelyžoval a chci to umět.“ Myslel jsem si, že utečou, ale místo toho se na mě s úsměvem vrhli.

„Jojojo, pojďte, o kus dále je náš instruktor a začíná nový kurz lyžování. Tak se k němu připojíte.“

 

Co mně zbývalo, chudákovi malému. Položil jsem si lyže na sníh, navlékl boty, ušněroval, zašněroval, byl z toho úplný výrobní proces, a nějak se mi i podařilo zacvaknout boty do lyží – a nic. Ono se to jako celek se mnou nepohybovalo.

 

„Jdeme, dovedu vás tam,“ ozvala se lepá děva z půjčovny, pronásledována mým vražedným pohledem, co to po mně chce. Šmatlal jsem různě kurvynkama po sněhu, v břiše předporodní křeče, a došoupal se na místo, kde už čekal instruktor a další zájemci o školu lyžování.

„Tak vás tu vítám a rozcvičíme se. Ruce do boku a vlevo, vpravo, dopředu, dozadu, nádech, výdech.“ Následovalo nějaký letadýlko rukama vlevo, vpravo, pak opření vahou na špičky lyží, a pořád meldoval kušnou, co máme dělat.

„Nahneme se do špiček, co to jde, nebojte se, to vás nepustí, hezky co nejvíc… táááák, a znovu uděláme letadélko rukama doleva, doprava…“

 

Nevěřícně jsem zíral, kde jsem se to v kruhu 5–8letých dětí ocitl, v obličeji výraz vhodný pro Terminátora, drsného Schwarzeneggera, nakláněl jsem se s nimi jak vožralej, kýval se do rytmu a počítání a v duchu si nadával. Jsem tu jako starej idiot mezi dětma. Ve 43 letech. Ale vydrž, Prťka, vydrž. Moji známí, co mě do toho dostali, se chichotali a odešli na vlek, a jali se sjíždět ty výše, které mi naháněly hrůzu.

„Tak, děti…,“ řekl učitel, 24letý, hubený, 190 cm vysoký kluk, čili o 6 cm vyšší než já.

„A teď půjdeme na kolotoč.“ Jééééé, řekl jsem si, to můžu.

 

Prdlajs můžu. Neboť co se dělo dál, byla národní katastrofická live show, a k tomu se přidal i

modrý oslík.

 

 

 

 

 

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru