Když se daří, i naučit se lyžovat se zadaří. Ale bolí to

Jupí. Jsem borec. Sjel jsem to bez pádu nakonec, a ne jednou.
 

Po mém dnu utrpení, nárazů a pádů na lyžích mezi stovkami očí, které vše sledovaly, čímž mě uváděli do stavu se vším seknout, jsem si myslel, že už nikdy. Och, jaká mýlka. Ve výsledku jsem za ni však moc vděčen.

Po dni, kdy jsem poprvé stál na lyžích, a dokonce se na nich i rozjel, jsem si v duchu říkal - UŽ NIKDY! Jenže člověk míní a život mění, což všichni moc dobře známe. Nakonec se vše v životě hodí a mnohdy i v dobré obrátí - stal se tudíž zázrak, který by mi záviděl i sám "rohatej".

Ráno jsem vyskočil z postele – au, co to je? Zmateně jsem si sedl a myslel, že má poslední hodina udeřila. Já snad skládal uhlí z kamionu lopatičkou, ne?

Aha, to jsou ty posttraumatické šoky těla ze sportu, odpověděl jsem si a sešmajdal krokem infarktového horolezce schody dolů na snídani. Tam jsem nevěřícně koukal. Všichni už byli oblečeni a prý jedeme znovu do Desné. Za co?

Dojeli jsme tam, následovala zase školička a stejní instruktoři. Já už jen odevzdaně potichu řekl: „Tak mě tu zas máte. Jsem tady znovu, chci to umět.“ Víc jsem nevykoktal.

„Já vás vítám,“ řekl s úsměvem Tomáš, „to je super, jdeme na to.“

Zase následovala rozcvička, ale už sólo. Znovu ten můj milovanej oslík, párkrát jízda dolů a Tomáš se pak zastavil, mrkl na mě a spiklenecky řekl: „Jdeme na vlek.“

To si dělá prču? Na vlek?

Na tu věc, co mě vytáhne někam, až tam… Já a nahoře? Sám? Bez oslíka? Minuty stresu při čekání na vlek uběhly a už jsem byl na řadě. S hlavou vyvrácenou dozadu jsem došmajdal na startovní pozici a s úctou v očích koukal na to, jak ta tyč jede k mé prdizně. Po odkoukání finty od ostatních přede mnou, kam, co a jak strčit jsem teoreticky věděl, že se musím čapnout tyče z boku, mezi nohy strčit rozpěrku, co se šprajcne za zadek mezi nohama a táhne to nahoru. Tak jsem to udělal. Tyč mi málem ujela, já ji bafl a strčil mezi nohy rozpěrku, ale byl jsem tak ve stresu, že kdyby tam byl místo rozpěrky kaktus, tak si ho mezi ty nohy strčím taky.

Lidi na mě jukali z fronty - Češi, Poláci, Němci - a hlavně za mnou jeli v závěsu ti čerti známí, co mě k tomu překecali. Tak přece neukážu všem, že jsem srab.

„AUUUUUUU,“ sakra, to je bolest. Co to je? No jo, já si tu rozpěrku špatně strčil mezi nohy. Málem bylo po vercajku. Táhlo mě to do kopce, docela rychle jsem našel polohu, která mi vyhovovala, a začal jsem si to užívat. Jel jsem, kolem mě po pravici si to svištěli ti, co to uměli, kličkovali, dělali frajerské otočky, já se na ně koukal a říkal si pro sebe, že tohle rozhodně nehrozí.

Nahoře v kopci byla umělá rovinka, já se nadzvedl, opěrka mě opustila směrem dolů a za mnou ječel můj kámoš:

„Uhni, zmiz, taky budu vystupovat.“

„Jedem, jedem, pryč z prostoru pro výstup,“ zněl hlas obsluhy.

No jo, rád bych, ale jak? Tak jsem nohama šmidlal zase ten sníh, nějak jsem opustil výstupní plochu, koukl dolů… A málem jsem omdlel. Dolů padala rovná bílá plocha, samej lyžař, krpál jak sviňa, a já nahoře opuštěný, samotinký a chtělo se mi brečet.

„Tak jedem,“ ozvalo se za mnou. Já se otočil – a ten můj zlatej, vysmátej Tomáš ještě prohodil: „Pojeďte za mnou,“ a už si to šupajdil do dáli. Jeli jsme tak nějak šikmo přes tu dráhu, a hele, já nabral rychlost, nohy srovnané, a ono to jelo a drncalo méně než autobus po dálnici. Dokonce jsme bez pádu zastavili až u oslíka.

Ty kluku modrej, veselej, no to víš, to jsem já. A znova se jezdilo dolů, nahoru. Párkrát jsem to takhle sjel a pak přestala být sranda. Tomáš se totiž rozhodl, že sjedeme sjezdovku jako klasický lyžaři před námi. Jo, hochu, myslíš si, že to sjedeme?

„Nebojte, jde vám to.“

Se jménem toho nejvyššího na nebi na rtech jsem se odrazil a rozjel se. Plužil jsem, zatáčel, brzdil, abych jel hezky pomalu, a tím jsem byl na sjezdovce asi nejpomaleji se pohybující člověk na lyžích.

Vlevo otočit, jet doprava, vpravo otočit, jet rovně a doleva… Prostě dělal jsem oblouky po celé šíři sjezdovky a nespadl. Dole jsem dokonce slušně zabrzdil a opět se zařadil do fronty. Tělem se mi rozlilo takové příjemné teplo, hrdost a nepopsatelná výhra nad sebou samým. Takový pocit z pokoření Jizerských hor a okolí, prostě… To se nedá popsat.

 

Tak to je v běžném životě. Nedat se, rvát se, a máme to v kapse. Jen někdy je ta kapsa děravá a musíme zase nanovo. Má to jednu výhodu - člověk se u toho nenudí.

(Začátek této sněhové romance zde...)


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru