Drama z cesty na Nordkapp: Mířil na nás cizí muž puškou

Kluci každý den posílali zprávy, co za den zažili, jinak na internet nechodí. Je to tak trochu únik od civilizace
 

Jeli na kole z Čech až na sever Norska. Často si sáhli na dno svých psychických i fyzických sil. Dokonce na ně v lese mířil cizí muž puškou. O tom všem vyprávěl Vašek z týmu K moři na kole.

Václav Michovský ml. z Nelahozevsi je jeden z party kamarádů z kralupského gymnázia, která se prezentuje pod názvem K moři na kole. Letos v létě spolu vyrazili na Nordkapp.

1. část rozhovoru: Jak se klukům jela taková dálka, když si nestihli natrénovat kvůli učení na státnice? V čem byla jízda na sever Evropy složitější, než ty předchozí?

 

Bavili jsme se o tom, že i přes únavu se taková štreka dá zvládnout, i když to na sobě člověk pocítí. Jak je na tom psychika?

Myslím si, že to je pro psychiku náročnější, než po fyzické stránce. Zvlášť takhle na ten sever. Když se ve Finsku jede celý den sto kilometrů lesem, člověk nevidí nic. Potká za den tři, čtyři lidi. Projede jednu, dvě vesnice, nepotká krám. Tam je to hodně o hlavě a o tom, že tam člověk musí jet s lidma, kterým věří. Ačkoliv si během tý cesty každý vybral nějakou krizi, to je logický, tak si myslím, že jsme to nakonec zvládli celkem v pohodě.

 

Co jste s sebou museli mít? Dokupovali jste něco cestou?

To jsou věci, které máme za ty čtyři roky, co spolu jezdíme, myslím docela vychytaný. Víme, jaký základní nářadí je potřeba s sebou mít. Víme, že nejčastějším problémem je, že praskne drát ve výpletu kola, protože jsou hodně zatížený. Na to je potřeba pár kusů nářadí.

 

Kluci na Nordkapp dorazili po 41 dnech jízdy...
Zobrazit fotogalerii (13)

Na jakých jste jeli kolech?

Máme horská kola, ale měli jsme zesílené pláště, které jsou dělané pro dálkovou cyklistiku. To znamená, že to nejsou klasický drapáky, který bývají na horských kolech, ale jsou to užší pláště, které se spíš podobají krosovým. Já jsem si kupoval kolo před první výpravou do Chorvatska a absolvoval jsem na něm všechny čtyři cesty. Kluci jezdí na starších kolech, David jezdí na kole starém 10 nebo 15 let a jezdí na něm taky úspěšně. O kole to až tolik není...
 

Jaké jste si na cestu brali oblečení?

Oblečení, které si vezmeme s sebou, jsme řešili letos úplně poprvé. Před cestou do Portugalska jsme věděli, že nám postačí maximálně dvoje cyklistické krátké kalhoty. Ve Skandinávii bývá zima, proto jsme zvažovali několik variant, jestli mít dlouhé kalhoty nebo spíš legíny pod kraťasy. Nakonec jsme skoro celou cestu na sobě měli krátké kalhoty. Důležité je, aby člověku nebyla zima na tělo, ale v případě nohou, od kolene po kotník, to nehraje takovou roli.

 

Jak často a kde jste si cestou prali oblečení?

Dokud bylo teplo, tak jsme si oblečení prali skoro každý den v přírodě. Vezli jsme s sebou tuhé mýdlo na praní, dokonce s jelenem. Na severu byl s praním už trošku problém. Sice je tam spoustu jezer, jenže když si člověk vypere tričko, tak by ho v tamních podmínkách sušil týden. Proto jsme si oblečení prali jen tehdy, když to bylo hodně nutný. Přeprali jsme alespoň ponožky a spodní prádlo, ale do větších kusů oblečení jsme se raději moc nepouštěli.

 

Jak často jste se koupali?

Je to dost podobný jako s tím praním. Očistu jsme prováděli každý den, pokud byla možnost, zvlášť, když jsme v Polsku chytili tu vlnu veder, které trvaly celé léto. Většinou se snažíme večer utábořit na místě se zdrojem vody, kde bychom se mohli vykoupat před spaním. Sice je příjemné se vykoupat i v půlce dne, ale nemá to ten efekt, když jedeme dalších padesát kilometrů. Ve Finsku už byla na koupání docela zima. Když je kolem 12 stupňů, člověk celý den jede v dešti, tak večer už nemá na koupání náladu.

 

To jste se nedostali za celé dva měsíce pod klasickou sprchu?

Já a Vilda jsme za celé dva měsíce ve sprše nebyli ani jednou. Pavel s Davidem jednu noc přespávali v Tallinu v ubytovně, kde se mohli vysprchovat.

 

Stanování mimo kemp je mimo skandinávské země v Evropě zakázáno

 

Letos došlo ke konfliktu s Polákem, který vás načapal, jak táboříte. Stalo se vám to někdy předtím?

Letos se nám poprvé stalo, že jsme se dostali do konfliktu. Snažíme se vybírat taková místa na spaní, abychom nikoho zbytečně neprovokovali, protože ve všech zemích kromě Skandinávie je stanování nadivoko, jak přespáváme my, zakázaný. Snažíme se vždycky utábořit tam, kde nebudeme moc na očích, třeba v lese nebo na louce. Doposud jsme s tím neměli jediný problém, pokud nás někdo odhalil. Když jsme těm lidem vysvětlili, co děláme, tak na nás byli přátelští, dokonce nás několikrát ptali, jestli nepotřebujeme nějak pomoct.

 

A jak se to seběhlo v Polsku?

Na severu Polska jsme projížděli takovou osadou uprostřed lesů. Za posledním domem jsme zabočili do lesa a utábořili se. Místo nebylo značené jako soukromý pozemek. Domníváme se, že nás prozradili štěkající psi. Ke konfliktu došlo večer, v době kdy jsme si vařili večeři, uklízeli jsme si věci do stanu a chystali se ke spánku. Najednou se ze tmy vynořil cizí muž s baterkou a puškou v ruce. Nejdřív se nás ptal, co tam děláme, potom vyhrožoval, že zavolá policii, a do toho na nás pořád mířil tou zbraní. To byl docela dramatický moment.

Klíčová slova: