Čekat na Masarykově nádraží více jak 15 minut pro vás může být opravdu zajímavým zážitkem. Rozdrobené stánky v hale s nevzhlednou reklamou. Všudypřítomný nepořádek, temné kouty, kam jdou jen odvážní, omlácené omítky, plevel rostoucí z kolejiště, prázdné prostory, pavoučí sítě, ošklivý pražský mobiliář a samozřejmě obrovský chaos.
Ctít veřejný prostor prostě ještě neumíme. Jen málokdy se totiž povede rekonstruovat budovu takovým způsobem, jak se to podařilo s Národním muzeem. I zde probíhaly pokusy, které ve vší šedi velmi rychle zapadly.
Nádražní budova je vytvořená ve stylu doznívajícího empíru či klasicismu a nastupující novorenesance. Přestože v nedávné minulosti byly snahy navrátit vzhled nádražní budovy co nejblíže původní podobě, tak při vstupu do nitra nádraží zjistíte, že snaha je sice vidět, ale devalvují ji desítky „maličkostí”.
Masarykovo smetiště
Je jasné, že prostředí, jakým je nádraží, prostě koncentruje větší počet lidí, kteří se zde proběhnou a pokračují za cílem své cesty. Spěch je tady v hlavní roli a relativně velký počet cestujících generuje také velké množství potenciálního odpadu.
Vzhledem k tomu, že návštěvník nádraží celým prostorem opravdu jenom proběhne, tak možná ani nevidí, v jakém šíleném stavu se celé nádraží nachází. Možná už si také lidé zvykli, že takto prostě v České republice podobná místa vypadají. Všudypřítomné graffiti je ten nejmenší problém.
Útok vandala jistě není na pochvalu, ale když se extrémním způsobem zanedbává veřejný prostor, to je možná ještě horší vizitka stavu naší společnosti. Místa, která by tak měla být reprezentativní a měla by člověka při příjezdu vlakem příjemně přivítat, plní pravý opak. Odpadky na zemi a opadávající omítka vám úsměv na tváři určitě nevykouzlí.
Nechtěné nádraží
Nádraží od svého vzniku v roce 1842 měnilo jméno hned pětkrát a v průběhu času také podobu a rozsah budov, které do areálu náležely. Od poloviny 20. století se však uvažovalo o jeho kompletním zbourání. Podobný osud potkal krásné nádraží Těšnov, ale Masaryčka nakonec odolala stavbě severojižní magistrály.
Vše se vyřešilo přemostěním. Podobné nápady však vznikaly také v posledních letech. Masarykovo nádraží nakonec přežije zásadní developerský projekt společnosti Penta, který Prahu v následujících letech čeká. Pravděpodobně i v rámci této masivní zástavby lze počítat s tím, že podoba interiéru nádraží čeká zásadní úprava. Evidentně se tak čeká, až se akce spustí. Do té doby bude Masaryčka nadále působit jako místo, na kterém v podstatě nikomu nezáleží.
Velmi paradoxně tak v kontextu dnešního stavu interiéru budovy zní fakt, že hlavní odjezdová budova byla v roce 2011 rekonstruována. O osm let později se povedlo veškeré opravy zahladit všudypřítomnými nedostatky. V některých místech nádraží totiž opravdu nemáte pocit, že stojíte v prosperujícím hlavním městě 21. století.
To, co je na nádrží k vidění, je spíše cesta zpátky do časů, kdy se památky nechávaly napospas času a osudu, aniž by proběhla tolik potřebná péče. Ve výsledku totiž nejde ani tak o památku jako takovou, ale spíše zrcadlo naší společnosti, které nevadí, že se každý den promenáduje na místě, kterému by slušela zcela normální rekonstrukce, aby se vytvořilo zdravé a provzdušněné místo, kde na návštěvníka nepadá deprese a zlost.
Přítomnost dělníků a velké plány skupiny Penta však dávají naději, že významný prostor bude konečně upraven tak, jak si v 21. století zaslouží. Hlavní hala už pomaličku proukoukla, ale teď to chce pořádně vyčistit celý ten holubník kolem.
