Jak malý a ubohý je národ, který odmítne zachránit životy dětí. Kdo není bílý, nemá v Česku právo na život?

Jak velký může být národ, jehož 10 milionů obyvatel dostane na kolena 50 dětí, které si prožily ty největší hrůzy, jaké si pravděpodobně ani neumíme představit? Takový národ je chudší než tito sirotci, chudší duchem. Tím spíš, že před pár lety obyvatelům tohoto národa svět otevřel náruč, byť měl také své problémy a starosti. Čtvrt milionu jich přijal. A my dnes říkáme "ne" záchraně života několika dětí. Jak smutné...

19.09.2018 - 06:25  
Populismus je velmi návyková věc, které se snadno podléhá
Zobrazit fotogalerii (3)

/KOMENTÁŘ/ Ubohý a strašně, strašně malý. Takový je národ, který se otočí zády k záchraně života několika desítek dětí. Každý, kdo opakuje žvásty senilního pána a trestně stíhaného oligarchy, je duševně slabý. Mělo by se mu pomoci. Bohužel v České republice se stává trendem, že kdokoli, kdo nemá bílou pleť, je méněcenný a nechtěný.

Možná by neuškodila exkurze do některého z bývalých koncentračních táborů, případně povinné zhlédnutí dokumentu o hrůzách nacistického režimu. I tam to začínalo pomalu, plíživě. Pár magorů zblblo masy.

Je jedno, odkud "nebílý" pochází. Mohl se u nás klidně narodit. Přesto je na něj pohlíženo skrze prsty. Náckové (a jejich podporovatelé) se radují, jejich bludy a zvrácený pohled na svět se stal každodenní rutinou. Možná jim trochu kazí radost, že český fotbalový nároďák má černého kapitána. Zřejmě ani nevnímají, že si na dovolenou letí vyvalit panděra do mnohdy afrických zemí, za pár korun a s úsměvem na rtech.

Plky, lži a demagogie

Odmítli jsme přijmout 50 syrských dětí. Jsme denně pod palbou propagandy, že šlo vlastně o pomalu dospělé muže lačníci po krvi. Nikdo už neříká, že jde o mladé lidí, kteří žijí v utečeneckých táborech v Jordánsku, v Řecku a kdo ví, kde ještě. Jejich matky byly mnohdy znásilněné a ubodané, jejich otcové postaveni ke zdi a zastřeleni. Dívali se na to. No a co, že? Češi je nechtějí, tím to hasne. 

Nikdo tu neříká, že nám je nikdo nevnucoval. Mohli jsme si vybrat. Tři roky, pět, sedmnáct? Holka, kluk? Jak je libo, všechno je k mání. Mašinerie jménem válka je velká mrcha, moc si nevybírá. Nechává za sebou výkladní skříň "zboží", stačí jen sáhnout. Ale ne, ne, ne! Na to jsme moc malí, moc povrchní, sobečtí...čeští.

Mimochodem, kdo si poslechl Andreje Babiše řečnícího na půdě Evropské unie? Vy všichni, kteří se mu zde pomalu klaníte a šoupete nohama, zkuste si někdy pustit CNN. Zjistíte, že velký boss mluví zcela jinak na evropské či světové půdě a úplně něco jiného servíruje svým poslušným ovečkám. Může si to dovolit, jen málokdo si dokáže najít jiné zdroje, než které mu jsou uměle podsouvány.

Ať si ty nebílé děti pomřou

Tentokrát do řeckého utečeneckého tábora jsme vzkázali další kategorické "ne". Ať si klidně umřou, co je nám do nich? Rádoby chytrolíni argumentují tím, že máme sami problémy s našimi českými dětmi. Už ale nedodají, že jde hlavně o Romy. Náhoda, že nejsou tak úplně bílí? Asi ne. A je vlastně jedno i to, že se okamžitě ozvali lidé, kteří by se o syrské sirotky rádi postarali a ujali se jich.

Problém je, že se neumíme vypořádat sami se sebou, bojíme se všeho, co je trochu jiné. Český národ, kdysi tak hrdý, se utápí ve vlastním strachu. Odporném a sžírajícím celou tuto zemi. Strach je samozřejmě obecně hrozná věc, která dokáže popřít hodnoty i samotnou lidskost. 

O to horší je fakt, že se tento národ bojí sám sebe. Své malosti a omezenosti. Schovává se za honosná slova o určení, odkazuje se na Masaryka, vykřikuje cosi o národní pseudo identitě. Žvásty, žvásty, žvásty. Není to nic jiného než fašistický fanatismus, do jehož ohně přihazují polínka ti, kteří na tom přímo či nepřímo vydělají další miliardy. Žerme jim to dále. Dobrou chuť.

Stydím se za tento národ

Jsem velmi dalek toho brát do země tisíce ekonomických migrantů. Byť je zřejmé, že i to bude třeba reálně řešit. Ale nechat svou ignorací a nízkostí umírat děti, to je vrchol. Stydím se za tento národ, který si rád hraje na velký, přitom je ale tak strašně malinkatý. Pllky a žvásty o tom, že u nás máme spoustu "našich" sirotků, to jsou jen omluvy vlastního selhání. Pravda, máme je tu, máme tu ty, na které stát dlouho kašle i za současné vlády. A to má být jako berlička či omluva proto, proč nebudeme pomáhat ve válečné zóně? Těžko. A pokud to někdo myslí vážně, je pokrytec.

Kdysi do naší vlasti přijel jeden pán, jmenoval se Nicolas Winton. A zachránil téměř 700 našich dětí. Nemusel. Kdyby tenkrát uvažoval ve stylu, že "jim pomůže v jejich zemi", asi by všechny tyto děti zemřely. Takže znovu - ohánět se tím, že řecké utečenecké tábory jsou příliš daleko a nás se to tedy netýká, je velký omyl.

A co na to nejvyšší představitel katolické církve u nás, kardinál Duka? "Neumím odpovědět, jestli přijmout syrské sirotky." Nemá takhle náhodou církev pomáhat, co ty řeči o milování bližního svého? Jenže Bůh tu už dávno není...a snad zase nepřijde doba, kdy se Češi rozběhnou do světa s prosbou o pomoc tak, jak už to bylo několikrát. A raději nedomýšlet, co by asi bylo s 669 českými dětmi, kdyby se Nicolas Winton rozhodl pomáhat jim doma.


Přidat komentář

Pro vkládání komentářů se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.

Výhody registrace:
Při registraci si můžete zvolit unikátní přezdívku a pod ní psát příspěvky. Tuto přezdívku vám nikdo nebude moci vzít. Registrace bude do budoucna jeden z našich nástrojů k udržení diskusí v přijatelných mezích.

Při registraci si můžete zvolit unikátní přezdívku a pod ní psát příspěvky. Tuto přezdívku vám v budoucnu nikdo nebude moci vzít. Zároveň registrací dáváte souhlas se zasíláním informací a nabídek tykajících se webu Čtidoma.cz nebo jeho provozovatele či obchodních partnerů.

Redakce si ponechává právo jakýkoli nevhodný příspěvek smazat bez udání důvodu.