Neznámý dopis ze světové války: Celým svým srdcem se toužím vrátit, napsal mamince ze zákopu

"Disciplína musí bejt, vy kluci pitomí! Jinak byste všichni lezli po stromech jako vopice." Kdo by neznal památnou větu, kterou své vojáky vychovával obrlajtnant Makovec v knize Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jaroslav Hašek v ní dokázal hrůzu první světové války přetavit do humoristického románu. Skutečné osudy tehdejších lidí byly ale knize na hony vzdáleny.

23.08.2019 - 11:00  
Chtěli být se svými rodinami. Místo toho museli do války
Zobrazit fotogalerii (5)

Kniha o vojáku Švejkovi, který se pro generace stal ztělesněním doby první světové války, přináší kromě humoru i jednu zajímavou lidskou schopnost - bojovat s nepřízní osudu jeho zlehčováním. Příběhy lidí, kteří v té době žili a bojovali, ale i všech těch, kteří zůstali doma a zjišťovali chod hospodářství, starali se o děti a báli se o své blízké, nebyly té knižní podobě ani trochu podobné. Vypovídají o tom dochované dopisy i vzpomínky, které byly zaznamenány stejně jako tyto dva příběhy. 

Každý dopis mohl být ten poslední

"Milá maminko, nechci ani vypovědět, jaké chvíle tady prožíváme. Po celý včerejší den létaly nám nad hlavami kulky, ale jsem díky Bohu zdráv a nezraněn. Jen vody máme málo, není kde brát. Potok je daleko a my se nesmíme k němu odvážit. Někteří ale v noci chodí. Už abychom se mohli dostat jinam a snad se i vyspat pod střechou. Maminko, vzpomínám na domov, na vás všechny a celým svým srdcem toužím vrátit se včas, abych byl na žních ku pomoci. Snad nám osud dá a boje skončí. Líbám vás všechny a vzpomínám, jak žijete a jste-li zdrávi. Váš Antonín"

Krátký dopis domů, napsaný v zákopu pod palbou nepřítele. Jak se mohla cítit matka, které byl adresován? Když dopis listonoš přinesl, nemohla tušit, jestli její syn ještě žije nebo zda jej nezasáhla střela krátce poté, co dopsal. Ženy se bály, vychovávaly děti a pracovaly, muži v boji nasazovali svoje životy.

Márinko, píše Jiří!

"Měla jsem na frontě muže i nejstaršího syna. Muž byl vdovec a syna do manželství přivedl, ale chlapci byly teprve tři roky a já jsem ho milovala, jakoby byl můj vlastní. Najednou museli odejít oba dva. Byly to strašné chvíle. Copak o tu dřinu na poli a doma, my jsme si ve vsi pomáhaly všechny ženské, které jsme zůstaly s děckama samy doma, ale to vzpomínání bylo k nesnesení. Kolikrát jsem si říkala, že bych raději sama bojovala, než čekat doma na ten strašný dopis, kterých chodilo tak mnoho. Vždycky jsem se dívala, kam jde listonoš. Když šel k nám, zastavilo se mi srdce a já jsem se ani nechtěla podívat na adresu. Tolik jsem se bála, že bude psána cizím písmem. Ale pošťák už to znal a pak zdálky volal: ´Márinko, píše Jiří!´, nebo ´Nesu radost od Toníka!´ - naučil se poznat jejich písmo, to abych se radovala. A já jsem všeho nechala a s pláčem z radosti běžela pro další krásnou zprávu. Žije! Až jednou šel listonoš tak pomalu a tiše, že se mi rozklepala kolena. Sedla jsem si do trávy a nemohla jsem se zvednout. Hlavou mi běžela jediná myšlenka - který? Milovaný syn nebo drahý muž?

Pošťák položil dopis na sloupek u plotu, podíval se na mě a zeptal se: ´Mám tu chvíli zůstat?´ Najednou jsem na něj začala křičet, vyhánět ho, zlobila jsem se na něj a na celý svět. Křičela jsem a plakala, i když jsem nevěděla pro kterého. Až za chvíli mi dcera dopis přinesla a položila do klína. Už byl celý mokrý od jejích slz a písmo jsem nepoznala. Psal mi známý z vedlejší vesnice, který bojoval s mým mužem. Manžel byl těžce raněn a převezen do lazaretu. Víc o něm neví. Byla to strašná zpráva, ale dávala naději… Bohužel marnou. O smrti mého Toníka jsem se dozvěděla až později, nepřežil ani tu cestu," vzpomínala na nejhorší chvíle svého života paní Marie Koudelíková, které se z velké války vrátil alespoň nevlastní syn. Mnohé jiné matky takové štěstí neměly.     

Švejk smiřuje s dobou

Kniha Osudy dobrého vojáka Švejka sklidila obrovský úspěch nejen doma, ale i ve světě. Vždyť jde dokonce o jedno z nejpřekládanějších děl. Je to pochopitelné - jen málokdo má touhu poznávat skutečnou podobu válečných událostí a zabývat se osudy lidí, z nichž se mnozí konce bojů nedočkali. Švejk se všemi svými omyly a se svojí prostotou nabízí vlastně příjemný pohled na dobu, kterou již nepamatujeme. Skutečnost ale byla děsivě jiná.  

Klíčová slova: