Bílá paní Perchta. Příběh první české spisovatelky, která podle legendy byla obětí domácího násilí
Patřila ke společenské elitě v době, kdy lidé neuměli číst ani psát, museli tvrdě pracovat a na nějaké koníčky a zábavu nikdo neměl ani pomyšlení. Neměly to lehké ženy z lidu, ale ani šlechtičny – zvlášť když nepřinesly věno a nedaly svému manželovi děti. Jedna z nich byla Perchta z Rožmberka neboli Bílá paní.
Když v 17. století český historik Bohuslav Balbín objevil rukopis Perchty z Rožmberka, byl nevýslovně dojat. Vybájil si pak existenci Bílé paní, která údajně strašila po staletí na zámku v Českém Krumlově.
Týraná aristokratka
Perchta pocházela ze šesti sourozenců. Jelikož se její otec Oldřich II. z Rožmberka finančně zruinoval v husitských válkách, dlužil své dceři věno. Hanuš z Lichtenštejna – Perchtin manžel – byl hamižný hrubián a ženu bez věna jenom trpěl. Byl to od přírody zlý chlap a ohavný pavouk, který ji dlouhá léta týral. Musela dělat hrubou práci, a aby měla na živobytí, zadlužovala se a prodávala šperky. Ještě ke všemu se na stranu svého syna přidala její zlá tchyně.
Perchta neměla lehký život. „Milý bratře, ještěť tebe prosím, rozpomeň se pro buoh nad mnú a pošli mi ty peníze, at své dluhy zpravím. (…) A já jsem napsána i v krčmě i v masných krámiech jako jiná chodákyně a již mi za to hanba, komuž jsem dlužna…,“ svěřovala se Perchta bratru Jindřichovi. Pod hrozbou skandálu jí sice otec čas od času poslal menší finanční obnos, ale zvěst o jejím nešťastném manželství se bohužel rozšířila po celé zemi. Týrání žen tehdy bylo běžné, ale když se to stalo ve vyšších kruzích, začali se nad tím lidé pozastavovat.
Dopisy utrpení a bolesti
K řešení manželských nesvárů mezi Hanušem a Perchtou nepomohlo ani narození syna a dcery. Obě děti bohužel zemřely velmi záhy. Snad za to mohla bída jejich matky. Perchtin příběh je svědectvím ženy, jejímž úkolem ve středověku bylo rodit děti a nejlépe muže – dědice. O svém utrpení a žalu se vypsala v dopisech, které diktovala svému písaři. Rukopis svědčí o jejím literárním talentu, pestré slovní zásobě a intelektu.
Dobrodějka
Když tyran Hanuš zemřel, vrátila se na panství svého otce, kde ji měli všichni moc rádi pro její dobrotu, podporu a dobré skutky. Zvláště poddaní ji milovali, neboť jim prokazovala mnohá dobrodiní. Měla ve tváři vepsané prožité utrpení, předčasně uvadla a byla vážné povahy. Když ale v roce 1476 zemřela, byla to pro všechny velká rána. Podle legendy se od té doby na českokrumlovském zámku sem tam zjevovala Bílá paní a střežila nejen hrad, ale i svůj rod.
Traduje se, že její přízrak jednou choval malého Petra Voka, když se rozplakal. Chůva nic o Bílé paní nevěděla a rozzlobila se na ni: „Co si to dovolujete, bráti do rukou malého Petříčka?“ A přízrak odpověděl: „Právem o toto dítě pečuji, neboť je mého rodu. Jak se opovažuješ mně cos vyčítati? Ode dneška mějte si sami dítě na starosti!“ Od té doby se již neobjevila.
Byla to právě citlivá duše paní Perchty, která dokázala vnímat a artikulovat své útrapy, jež se staly základem pro mytologickou postavu Bílé paní. V Perchtě je vidět nejen symbol utrpení, ale i potenciál pro umělecké vyjádření, které překonalo bariéry času a nadále inspiruje k zamyšlení nad mocí slova a jeho schopností zanechat nesmazatelnou stopu.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Záletník František Lotrinský. Marie Terezie na něj ošklivě žárlila a nenechala to jen tak.
