Pionýrské tábory za socialismu: Podmínky i program byly různé, ale vzpomínky dodnes zůstávají

Take jste jezdili na pionýrské tábory? A jaké máte vzpomínky?
  |   zajímavost

Léto, prázdniny, volnost, pohoda a žádná škola… Určitě si i vy pamatujete na ty doby, kdy byly  právě tyhle dva měsíce v roce docela výjimečné a čekali jsme na ně už od září. A jak jste na tom byli vy - také jste jezdili každý rok na pionýrské tábory? Jedni na ně vzpomínají s láskou, druzí by raději zapomněli. 

Možná si ještě vybavíme, jak jsme prvně v pionýrském kroji - ještě bez šátku na krku, odříkávali pionýrský slib. Slibovali jsme tehdy “před svými druhy”, že budeme pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abychom byli dobrými občany své milované země, Československé socialistické republiky, a svým jednáním abychom chránili čest pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže. A pak už zaznělo jen “K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven!”, sborové “Vždy připraven!” a některý z vedoucích nebo starších pionýrů či svazáků nám na krk uvázal rudý šátek jako znamení, že jsme byli přijati. Sláva a hurá - mohli jsme na pionýrský tábor. 

Výlety, koupání, ale také trocha práce

Každé ráno nástup, vytáhnout vlajku, odříkat slib, na některých táborech si poslechnout hymnu (což rozhodně nemusí být na škodu) a pak už jsme se rozprchli každý po své práci. Jedni měli službu v kuchyni, jiní třeba uklízeli, další sháněli dřevo na večerní táborák. A bylo nám dobře, protože jsme o politice většinou opravdu ani za mák nepřemýšleli. Jiná věc je, jak se na takový režim dívali odpovědní činovníci, ale to nás skutečně nezajímalo. Výlety, koupání a večery s kytarou u ohně se stávaly nezapomenutelnými chvílemi pro celý zbytek života. 

Místo junáků pionýři? Většinou ne!

Jak vidí pionýrskou organizaci muž, který se na začátku osmdesátých let chtěl zapojit a věnovat se dětem? Jak to ale vlastně z jeho pohledu všechno bylo doopravdy? Pionýrská organizace vznikla s jednoznačným úkolem vychovávat mladou generaci k myšlenkám komunismu, minimálně socialismu. Původně se měly v pionýrské oddíly proměnit ty tehdy stávající skautské, ale to se brzy ukázalo jako neprůchodné. A tak vznikaly úplně nové organizace při školách a jak lze tušit, bylo velmi vhodné do takového spolku vstoupit.

Dospělí to viděli jinak

I tehdy ale byli mezi dospělými lidé nadšení pro věc, zapálení a řekněme si to upřímně, často i naivní, kteří ve své angažovanosti mohli způsobit víc škody než užitku. Mnohé oddíly ale vedli lidé rozumní, kteří schůzky pojali hlavně jako zábavu a možnost děti naučit něco nového. Ideologie pak na takových místech bývalo pramálo, což se na druhou stranu mohlo neblaze odrazit na hodnocení takového vedoucího. Jedním z nich byl i pan Karel Jarolím, který vedl jednu z pražských organizací. 

Chtěl jsem děti bavit, ne z nich dělat komunisty

„Tehdy mi bylo osmadvacet let, měl jsem malé dítě a rozhodl jsem se, že bych se rád věnoval jemu i jeho vrstevníkům. Nejjednodušší bylo stát se vedoucím pionýrského oddílu. Neviděl jsem v tom takový problém, nebyl jsem nijak vyhraněný ani pro ani proti tehdejší komunistické straně, myslel jsem si, že si zkrátka budeme s dětmi hrát,“ podělil se o svoji zkušenost. „Brzy jsem ale tvrdě narazil. Můj ‘pionýrský nadřízený’ byl opravdu hodně zapálený pro komunistické myšlenky, a tak trval na tom, že budeme děti ideálně dnem i nocí vzdělávat, aby se z nich stali skuteční socialističtí občané,“ vypráví pro Čtidoma.cz tehdejší mladý učitel a adept na vedoucího pionýrské organizace. 

Cesta k disentu

„Upřímně - jestli jsem do té chvíle o politice nepřemýšlel, právě tohle byl moment, který mě přivedl bezmála k disentu. Myšlenka, že se děti místo hraní budou učit o Leninovi, se mi natolik příčila, že jsem už během dvou měsíců doslova utekl. Práce s dětmi jsem se ale vzdát nechtěl, a tak jsem tomu dal ještě jednu šanci. Zjistil jsem, že na jiné škole, jen o tři ulice dál, vede tuhle organizaci můj známý a podle všeho velmi rozumný člověk. Slovo dalo slovo a já jsem začal znovu právě u něj. A mohu říct, že dodnes na ty chvíle ve společnosti děti vzpomínám velmi rád. Vzal jsem tam s sebou i svého syna, který od dalšího ročníku začal na tuto školu chodit,“ nechal nahlédnout do doby, kterou již máme více než třicet let za sebou, dnešní šedesátník pan Karel. 

Všechno je v lidech

„A proč to všechno vyprávím? Protože celý život je jen a jen ‘o lidech’ a jejich přístupu k věci. Nemá smysl stěžovat si na okolnosti, které nám třeba někdy ztrpčují život, je potřeba udělat všechno pro to, abychom je změnili, pokud jsou hodně špatné, nebo se snažili žít podle svého nejlepšího přesvědčení. Většinou to jde, když se opravdu chce,“ uzavřel pan Jarolím úvahou o možnostech volby, kterou jsme měli, máme a snad i vždy v budoucnosti budeme mít. 

A jaké zkušenosti a vzpomínky na pionýra máte vy? 

Zdroj: vzpomínky Karla Jarolíma, wikipedie

KAM DÁL: Chyť mě, když to dokážeš: Skutečný podvodník Frank Abagnale si v životopisu vymýšlel. Kdo mu zničil pověst?


Životní styl