Se středověkým strávníkem bychom v jedné místnosti spát nechtěli. Fazole, zelí a vajíčka jistě udělaly své

Středověká kuchyně chudých byla jiná, ale dokázali se o sebe postarat
  |   zajímavost

Možná jste už také někdy přemýšleli, co dát do hrnce, a přitom vám blesklo hlavou, jak na tom asi byli středověcí chudí lidé, kteří to měli z ruky do úst hodně daleko. Jak se to vezme - jídelníček to byl na druhou stranu celkem bohatý a zajímavější, než si myslíme. Posuďte sami… 

Jak se vlastně jedlo ve středověku, pokud se tedy budeme soustředit přibližně na střed Evropy? Musíme si předně uvědomit některé souvislosti, které jdou s tehdejším jídelníčkem ruku v ruce.

Brambory? Co je to? 

Mnohé plodiny tehdy naši předci ještě neznali, a to včetně pro nás tak nepostradatelných brambor, které se teprve začínaly pomalu prosazovat, a podobně to bylo i s docela “obyčejnou” rýží. Dalším problémem byla složitá doprava všeho, co nepocházelo z místních zdrojů, a proto nemůžeme spoléhat na žádné velké zásoby orientálního koření (tedy alespoň v chudých domácnostech). Zapomenout nesmíme ani na skutečnost, že k uchovávání potravin musely sloužit jen takové metody, jako je sušení, nakládání, uzení nebo solení. Všechno, co přišlo do hrnce, bylo tedy místního původu, nad čímž by dnes jistě zaplesalo srdce každého ochránce přírody. Tehdy to ale byla prostě nutnost. 

Dvakrát denně a většinou kaši

Co si tedy mohli chudí středověcí lidé dopřát třeba ke snídani? Tak už v téhle otázce narážíme na zásadní problém. Nepředstavujme si, že tehdejší lidé ráno vstali a usedli ke stolu. Nejprve bylo třeba zajistit hospodářství, hospodyně musela všechno připravit a první jídlo se tak dostalo na stůl přibližně v době našeho časnějšího oběda. Pak už musela strávníkům stačit v průběhu podvečera jen lehčí večeře a to bylo vše. Když už ale usedli v poledne ke stolu, snažili se z toho, co jim příroda a malé hospodářství daly, získat to nejlepší.

Základem všeho byly v té době kaše, ale jak se zdá, fantazii tehdejších kuchařek se žádné meze nekladly. Na stůl přicházely slané i sladké hlavně obilné nebo luštěninové kaše ochucené místním kořením, ovocem i medem. K hlavním ingrediencím tehdy patřily luštěniny (hlavně fazole), pak také zelí, mrkev, řepa, ale i vajíčka a samozřejmě chleba. Ten se tomu našemu sice podobal, ale často velmi nahrubo mletá tmavá, většinou ječná mouka mu dávala punc té nejopravdovější historie. Z obilí byl dostupný hlavně ječmen, žito a oves, pšenice a bílá mouka patřily téměř výhradně jen na bohaté stoly.

Zdravé koření z louky

Jak již víme, koření z dovozu si chudí lidé dovolit nemohli, ale jejich vynalézavost neznala mezí, a tak bylo možné využít všechno, co rostlo kolem - kopr, kmín, majoránka, ale třeba také divizna, sléz nebo třezalka a další rostliny, které dnes využijeme hlavně jako léčivé bylinky. Přesto tehdy plnily důležitou roli i v dennodenní gastronomii. Možná by nebylo špatné zkusit je znovu využívat. Určitě tím nic nezkazíme a na naše zdraví mohou mít jen příznivý účinek. 

Přírodní lékárna chudých

Středověký chudý člověk měl dokonce k přírodní lékárně mnohem blíže než lidé z vyšších vrstev. I když nebyly známé principy působení vitamínů a dalších prvků na organismus, nemajetní měli v tomto smyslu přirozeně bohatší jídelníček. Ovoce, které rostlo volně v přírodě i v lese, se stávalo samozřejmou součástí jejich jídelníčku jednoduše proto, že nic jiného mnohdy neměli. Jako přirozené antibiotikum, aniž by to tušili, působily med a česnek. Bohužel i tak byla tehdy úmrtnost dětí i dospělých na dnes docela snadno léčitelné choroby obrovská. 

Vydat zákaz a obejít ho

Jak to bylo s masem? Samozřejmě špatně. To se na stole chudých objevovalo jen zřídka a pokud, tak šlo hlavně o drůbež a ryby. Vepřové nebo hovězí maso tak bývalo výsadou těch bohatších. Navíc do jídelníčku tehdejší doby výrazně zasahovala církev se všemi svými zákazy, půsty a dalšími pravidly. Jenomže to by nesměli být lidé, aby se nesnažili takové zákazy obcházet - a tak jestliže bylo možné v době půstu jíst ryby, rozšířil se brzy alespoň v některých oblastech pojem “ryba” i na další tvory, které bylo možné najít ve vodě, na vodě nebo i u vody. A proč vlastně ne? 

Středověký jídelníček nebyl tak bohatý jako ten náš dnešní, přesto bychom si z něj mohli vzít v mnoha bodech poučení - místní a čerstvé suroviny, koření, bylinky, syrová zelenina a ovoce… Pomohlo by to jak našemu tělu, tak i přírodě.

Zdroj: Old Dominion University, Jídlo a stravování ve středověké Evropě (Martha Carlin, Joel Rosenthal)

KAM DÁL: Jak se žilo dětem ve středověku: Tvrdá dřina a nezájem, nebo láska a rozmazlování?