Mauzoleum Vladimíra Iljiče Lenina na moskevském Rudém náměstí se svého času stalo doslova poutním místem. Sjížděli se sem lidé nejen z celého Sovětského svazu, ale nevynechali jej ani návštěvníci z jiných států - ať už z úcty k vůdci bolševiků, nebo zkrátka proto, že vidět nabalzamovanou mrtvolu se zase tak často nepoštěstí. Ať už lidé ty dlouhé fronty stáli z jakéhokoliv důvodu, vždycky bylo možné je vyfotografovat, natočit a mistrně použít. A tak si to jistě představovala i naše vláda. Jenže ani v té době jsme zkrátka nebyli stejní.
Kam s ním?
Téměř nerudovskou otázku museli tehdejší vůdci vyřešit opravdu narychlo. Klement Gottwald zemřel nečekaně ve věku 56 let na prasklou výduť aorty. Tento problém byl patrně způsoben jednak syfilidou, za druhé pak prezidentovou závislostí na alkoholu. Nastalý problém bylo nutné vyřešit a v tu chvíli se naskytla také možnost vystavit jeho tělo po vzoru sovětských učitelů v mauzoleu. Dokonce i vhodné prostory se našly. Takže vlastně nebylo o čem dlouho přemýšlet.
Do památníku!
Jako místo Gottwaldova posledního odpočinku (pokud se tedy prostor, kde zemřelý leží a kolem mají proudit davy diváků, dá považovat za místo odpočinku) byl vybrán památník na pražském Vítkově. Původní představa ale hovořila o vybudování zcela nové stavby na Letné, která by, podobně jako Leninovo mauzoleum, sloužila také jako tribuna při přehlídkách. Nakonec se ale vedoucí činitelé přiklonili k již stojícímu monumentu na Vítkově.
Památník a jeho proměny
Stavitelé památníku na Vítkově jistě neměli ani potuchy, jaké využití jednou v budoucnosti najde. Jeho původním účelem byla oslava hrdinů první světové války, k nimž se po té druhé přidali hrdinové aktuálnější. A potom zemřel Klement Gottwald…
Památník se tak velmi rychle, v řádu pouhých několika měsíců, proměnil v mauzoleum, což ale také nebylo jen tak. Pro uchování těla v odpovídajícím stavu je nutné zajistit stálé podmínky, kdy se teplota pohybuje kolem 15 °C a vlhkost vzduchu okolo 80 %. Podmínky byly splněny. Je třeba ale podotknout, že se s vystavením ostatků v tomto prostoru počítalo již dříve - původně měly být určeny pro prezidenta Masaryka, který byl ale nakonec pochován v Lánech. K proměně byl dokonce přivolán architekt původní stavby Jan Zázvorka.
Přiletěli sovětští odborníci
Pitvu zemřelého prezidenta prováděla sovětská patoložka, která jej také z větší části připravila na prvotní vystavení. Muselo dojít k mnoha úpravám těla, které jsou ale běžné i v jiných případech, kdy je například známá osobnost před uložením do země vystavena v otevřené rakvi.
Příprava pro vystavení
Pro následné uložení do mauzolea byly ale nutné mnohem větší zásahy. Proto bylo možné jeho tělo vystavit až v prosinci téhož roku, ostatně ani prostory nebyly k dispozici dříve. Dokonce musel být o několik dní posunut termín oficiálního otevření mauzolea. I po smrti měl pak Klement Gottwald kolem sebe neustále skupinu lidí, kteří se o něj, respektive o jeho tělo starali. V mauzoleu na stav jeho těla dohlíželi lékaři, sestry i technici - šlo o “Útvar pro zabezpečení těla a mauzolea soudruha Klementa Gottwalda”. Samozřejmostí byl také dohled těch, kteří se na balzamovacím procesu podíleli, tedy odborníků ze Sovětského svazu.
Nabarvit - ale jak?
Problém nastal (mimo jiné) se skutečností, že ať se snaží balzamovači jak nejlépe umí, tělo zbavené krve, kterou nahradí v cévách balzamovací roztok, nemůže mít přirozenou barvu. A protože pokusy se zpětným nabarvením nebožtíkovy tváře se již neosvědčily v případě Vladimíra Iljiče Lenina, nebylo jiné řešení, než se o přirozenou barvu pokožky postarat světelnými efekty. Zkrátka vybrat ty nejlepší barevné filtry. A tak se také stalo, dokonce pod dohledem původního architekta objektu Jana Závorky.
Opravdu se stav těla tak rapidně horšil?
Jak se později ukázalo, mentalita každého z národů je zkrátka odlišná. A tak zatímco “na Lenina” stáli lidé v dlouhé řadě, Klement Gottwald takový úspěch neměl. Jistě - přijížděly sem organizované skupiny, školní výlety, chodili se podívat lidé zanícení pro věc i zvědavci, ale zájem brzy opadal a provoz mauzolea se stal nehorázně drahým. Navíc Češi s vynalézavostí sobě vlastní začali spekulovat o tom, že se balzamování těla nepodařilo a bývalému prezidentu začaly uhnívat nohy, které měly být nahrazeny protézami a tak dále.
Důvěryhodné zdroje velmi věrohodně vypráví o postupné náhradě jednotlivých částí těla. Náhrady měl dokonce podle dostupných informací dostávat za úkol sám architekt Zázvorka, který o tom také později podal svoje svědectví.
Podle zpráv některých odborníků ze Sovětského svazu byly ale ve skutečnosti v době, kdy došlo ke zpopelnění těla, ostatky Klementa Gottwalda velmi dobře zachovalé. Jde tedy o to, komu spíše věřit - jestli těm, kteří tělo balzamovali a měli tedy ručit za svoji práci, nebo lidem, kteří s ostatky prezidenta republiky denně pracovali a jeho stav znali více než podrobně. Zprávy o devastavi těla se samozřejmě nedaly nastálo utajit.
A to nebyl právě ten účel, kterého chtěla strana dosáhnout, tedy uvedení svého šéfa na jakýsi polobožský post (což by bylo paradoxní), respektive do věčného prostoru nesmrtelnosti komunistických myšlenek.
Definitivní klid
Mauzoleum ani zdaleka nesplnilo očekávání vedoucích členů Komunistické strany Československa a dokonce ani dalších oddaných členů strany. Jeho provoz navíc provázely neustále komplikace a problémy, s nimiž bylo nutné bojovat. Náklady na údržbu těla i prostor byly neúnosně vysoké a ani národ k vystaveným ostatkům neprojevoval takovou dávku úcty, jak by si autoři myšlenky představovali. Ať již tedy tělo podléhalo zkáze nebo nikoliv, jisté je, že v roce 1962 byla nepříjemná situace přehodnocena, tělo zpopelněno a nebožtík se tak teprve po letech dočkal svého klidu.
