Strašlivé podmínky v rumunských sirotčincích: Ceausescův režim dělal z dětí živoucí trosky

Děti, které se v Rumunsku ocitly bez vlastní rodiny, byly odkázány na děsivé podmínky tehdejších sirotčinců
  |   zajímavost

Strašlivé podmínky rumunských sirotčinců, zanedbaná nebo spíš žádná hygiena, hlad, týrání a absolutně žádný zájem o děti. To byla realita v socialistickém evropském státě ještě před koncem minulého století. Jak je to možné a co všechno museli rumunští sirotci vytrpět? 

Jsme lidé a přirozenou lidskou touhou je mít se dobře a zítra pokud možno ještě lépe než dnes. Často si proto stěžujeme na každou drobnost a jakýkoliv problém se může zdát doslova jako tragédie. Právě v takových chvílích bychom si měli připomínat ty, kteří skutečně trpěli nebo trpí - a byli či jsou to nejen dospělí lidé, ale často bohužel i děti. Jedním ze šílených příkladů “péče” o děti, které neměly to štěstí, aby mohly vyrůstat ve vlastní milující rodině, byly rumunské sirotčince v době, kdy v zemi vládl prezident Nicolae Ceausescu a vlastně i jeho neslavně proslulá žena Elena. 

Nejdřív bylo dětí málo, potom zase moc...

Jak se vlastně mohlo stát, že se před rokem 1989, kdy byl Ceausescu zajat a o několik málo hodin nato také společně se svojí ženou popraven, plnily sirotčince dětmi bez rodin doslova závodním tempem? Je to složité a jednoduché zároveň. Šlo o vládní zásah, který - jak už to v socialistických státech bývalo, měl zajistit blaho národa a místo toho přinesl mnoha lidem velké problémy.

Porodnost posilovali nesmyslnými zákazy antikoncepce

V době nástupu Ceausesca do nejvyšší státní funkce byla v Rumunsku velmi malá porodnost. Stát se potýkal s úbytkem obyvatelstva, které tak stárlo, a stále větší část jeho obyvatel se ocitala za hranicí produktivního života. Vidina do budoucna tedy rozhodně nenapovídala skvělým zítřkům, kdy by mladá generace povznesla životní úroveň Rumunů. Co s tím? V tu chvíli kohosi napadla zdánlivě spásná myšlenka. Zakázat chudým rumunským rodinám nejen potraty, ale zároveň také antikoncepci. Vláda zkrátka spoléhala na to, že se rodiny dětí, které přijdou na svět jaksi omylem, o svoje potomky samozřejmě postarají - když už přišly na svět. Jenomže to se odborníci v mnoha případech fatálně spletli. 

Výsledek? Nechtěné trpící děti

Děti, které jejich rodiče nechtěli, a nechtěli se o ně ani po jejich narození postarat, končily místo v matčině náruči v odcizeném prostředí sirotčinců - často odevzdané u dveří, beze jména, bez minulosti své rodiny, bez budoucnosti. Jak takových dětí přibývalo, zhoršovaly se jejich podmínky a péče, kterou jim v sirotčinci mohli poskytnout. Brzy došla personálu veškerá síla a také ochota věnovat dětem víc než několik minut, nutných k přebalení, případně nakrmení těch nejmenších. Větší děti se musely obejít i bez těchto pár chvil kontaktu. Nikdo se jim nevěnoval, nikdo si s nimi nehrál, ostatně ani nebylo s čím. A jak děti trávily čas? Na svém lůžku v nevětrané místnosti, často bez pohybu na vzduchu, bez jakýchkoliv podnětů, které by mohly rozvíjet jejich inteligenci nebo základní návyky. Nic - docela nic. Kromě jídla, kterého, jak se mělo později ukázat, také rozhodně nebyl dostatek. 

Neuvěřitelně krutý pohled

Naštěstí pro tyto děti přišel rok 1989 a vrata sirotčinců se otevřela. To, co viděli lidé, kteří vešli dovnitř, se podle jejich svědectví nedalo ani slovy popsat. Zničení malí tvorové, kteří v ničem nepřipomínali děti, které chodí po ulicích se svými rodiči. Malé, vyhublé lidské trosky bez jakýchkoliv návyků a schopností. Zanedbané děti, často nemocné, bez schopnosti hrát si, radovat se, rozvíjet se. Takového zvěrstva se tehdy dokázal rumunský režim dopustit - ve druhé polovině dvacátého století v Evropě. Téměř nikdo o tom neměl tušení a ti, kteří by věděli, jak to v sirotčincích chodí, promluvit nesměli. 

Světová solidarita a pomoc dětem

Jakmile se svět dozvěděl o zrůdnostech rumunských sirotčinců, začaly se objevovat žádosti o adopci těchto nebohých dětí doslova z celého světa. A tak většina doposud doslova trýzněných dětí našla v průběhu několika měsíců svůj nový domov. Šlo většinou o dobře zajištěné rodiny, které jim mohly věnovat nejen svůj čas, ale také je zabezpečit tak, aby se mohly rozvíjet co možná nejrychleji. Mnohé z dětí se brzy postavily na nohy a postupně dohnaly svoje zpoždění oproti běžnému vývoji. Největší štěstí přitom měly ty, které v sirotčinci strávily nejkratší čas.

Postupem se ale i dlouhodobě trápeným dětem objevila v očích radost a v původně prázdném pohledu se začala rodit zvědavost a touha po objevování světa kolem nich. Většina z nich zažila prvně v životě pocit pohlazení a dobrého slova. Podle psychologů, kteří tuto skupinu dětí - dnes již dospělých lidí - doposud sledují, je ale jejich život poznamenán již navždy. Nikdy se nezbaví alespoň části následků šíleného zacházení, které tito nešťastníci v dětství prožili. 

Jak se tohle všechno mohlo stát? Ve státech, kde panuje tvrdý režim, cenzura a strach, bohužel docela jednoduše… 

Zdroj: BBC, abc.net

KAM DÁL: Ruského špiona z ministerstva zahraničí policie za vlastizradu stíhat nebude. V pořádku, nechceme tu StB, míní bezpečnostní expert Gabal.


Životní styl

Zdraví