Bílí jeleni byli několikrát na pokraji vyhynutí. O jejich záchranu se postaral Matyáš Thun-Hohenstein

Za bílým zbarvením jelenů stojí leucinismus
Zobrazit fotogalerii (3)
04.01.2020 - 13:00  

Jejich prapředci pocházejí nejspíše z Persie a bývali ozdobou šlechtických obor. Řeč je o neobvyklých bílých jelenech, které dnes můžeme vidět například ve žlebské oboře v podzámčí jednoho z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších historických objektů minimálně ve Středočeském kraji.

Lidé odjakživa toužili mít něco, co soused nemá. Odlišit se, možná i vyvolat závist ostatních. Ať už byla motivace jakákoliv, jisté je, že právě touha po neobvyklých věcech nebo i zvířatech vedla lidi dál a dál od jejich domovů, do míst, kde byla příroda i kultura docela jiná.

Právě tam bylo možné objevovat, kupovat (nebo i loupit) a k radosti budoucích majitelů dovážet do jiných částí světa nevídané novinky a zvláštnosti. Darovat svému příteli jako pozornost nebo nepříteli pro uklidnění napjaté situace takovou zvláštnost byla téměř záruka úspěchu. Tak se do Čech dostali i bílí jeleni.

První bílý jelen

Od okamžiku, kdy na území našeho státu přicestoval první bílý jelen, uplyne brzy už téměř čtvrt tisíciletí. Historikové předpokládají, že sem byl první jedinec dovezen kolem roku 1780 a od té doby se začaly jejich chovy postupně rozšiřovat. Brzy však chovatelé zjišťovali, že se jedná o skutečně složitou disciplínu a počet bílých zvířat rychle klesal.

O jejich záchranu byl jako jediný schopný se postarat Matyáš Thun-Hohenstein v Žehušicích u Kutné Hory, který získal jako dar poslední kusy z bývalého chovu hraběte Kinského. V Žehušicích se zvířatům dařilo velmi dobře - vždyť jen o několik let později se po zdejší oboře prohánělo na dvě stě vzácných zvířat!

Bílí jeleni nejsou albíni, ale leucíni. Na rozdíl od albínů nemají leucíni červené, ale modré oči. Leucinismus je totiž stav, kdy jsou živočichové charakterističtí sníženou pigmentací. Na rozdíl od albinismu je způsoben ztrátou všech typů kožních pigmentů, nejenom melaninu.

Malá populace

I když se podařilo několik kusů této vzácné zvěře zachovat a chov dokonce rozšířit, brzy nastal problém. V tak nízkém počtu logicky odcházelo k páření mezi příbuznými jedinci a kromě dalších problémů tak klesala i schopnost rozmnožování. Situaci bylo nutné řešit, a tak se na začátku sedmdesátých let její část přestěhovala právě do žlebské obory.

Je ale potřeba poznamenat, že šlo o kusy v běžném zbarvení. Ne všichni jedinci, kteří se narodí svým neobvyklým rodičům, totiž mají bílou barvu. Geny, které mohou předávat dále, si ale nesou. A tak ve Žlebech po několik zvířecích generací čekali na ten správný okamžik, který přišel až v roce 1979. Tehdy sem byl převezen nejsilnější žehušický bílý jelen Bořivoj a proměna hnědého žlebského stáda mohla začít.

Nejen ve Žlebech

Z důvodu zachování kvalitních genů bylo později rozhodnuto o dalším dělení původně jediného stáda bílých jelenů v republice. Kromě samotné žehušické obory, která ale není běžně přístupná veřejnosti, a obory ve Žlebech je možné při troše štěstí spatřit tyto pro někoho až mýtické bytosti také v oborách v Kopidlně u Jičína a Janovicích u Heřmanova Městce. Odbornou mnohaletou prací na rozvoji chovu bílých jelenů se podařilo jejich počet do současné doby zvýšit až na tři sta.

Bílá laň

Mnohé pověsti vyprávějí o setkání s nádhernou bílou laní, většinou ve spojení se šťastným kouzlem. V nejednom příběhu tak bílá laň zachránila dítě, které zabloudilo samo v lese, byla nablízku poustevníkům nebo jako v pověsti o Dívčím kameni napomohla osudovému setkání dvou mladých lidí, kteří se narodili a vyrostli jeden pro druhého. Mají tato neobyčejná zvířata opravdu tak mocnou sílu? Možná ano, možná ne. Každopádně pohled na ně nadchne každého.