Stopy pradědečka legionáře ji zavedly na transsibiřskou magistrálu. Výsledky její cesty jsou pozoruhodné

Po železniční trati, která je dlouhá téměř deset tisíc kilometrů, se vydala Ina Píšová. Její cíl byl jasný – vydat se po stopách svého pradědečka, který v oblastech, kudy vede transsibiřská magistrála, sloužil jako desátník během první světové války.

15.02.2019 - 11:30   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (4)

Reportážní literatura je žánr, který je mezi čtenáři stále oblíbenější. Za kolébku tohoto žánru je označováno Polsko, kde tvořily největší kapacity reportážní literatury. A nejvýraznějšími představiteli reportážní literatury jsou Poláci i v současnosti.

Kniha roku a mnohem víc

Je trochu s podivem, že byť máme Polsko za geografického souseda, tomuto žánru se u nás věnuje jen málokdo. A divit se můžeme o to víc, že je u českých čtenářů reportážní literatura mimořádně populární. Svědčí o tom překlady nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015, běloruské investigativní žurnalistky Světlany Alexijevičové. Její hlavní dílo, které je tvořeno pěti romány, bylo přeloženo kompletně do češtiny. A jeden z těchto překladů, kniha s názvem Doba z druhé ruky s podtitulem Konec rudého člověka, byl vyznamenán v anketě Lidových novin Kniha roku v roce 2015.

Podobně úspěšné jako Alexijevičová je na našem trhu slovenské nakladatelství Absynt. Toto slovenské nakladatelství se právě na reportážní literaturu zaměřuje a poté, co se úspěšně etablovalo na Slovensku, zamířilo i do Čech. A jeho úspěch se zopakoval.

Čeští čtenáři si na reportážní literaturu zvykli. A nyní si mohou přečíst i jednu z mála reportážních knih z pera české autorky. Ina Píšová se narodila v roce 1985 a literatuře se věnuje profesně. Přednáší ji na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. A v roce 2017 spolu se svým manželem Petrem vyrazila vlakem po transsibiřské magistrále, aby přišla na kloub deníku, který rozluštila Inina babička Milada a který si psal její pradědeček, legionář Karel Kouba.

Do vlaku v teplákách

Výsledkem výpravy je kniha Transsibiřská odysea s podtitulem Po stopách legionáře Karla Kouby. Tu vydalo v druhé polovině loňského roku nakladatelství Radioservis. A titul stojí za pozornost nejen proto, že je jedním z mála českých knih, které lze žánrově označit jako reportážní literaturu.

V knize se střídají přepsané pasáže z Janova deníku, v nichž jsou čtenáři obeznamováni s poměry, které panovaly na frontě. Deník nebyl do knihy přepsán v kompletní podobě. Vedle deníkových zápisků se v knize objevují zážitky třicetiletých manželů z putování po transsibiřské magistrále. A je dobře, že autorka nepíše nijak suchopárně, ale pozoruhodné zážitky dokáže podat i s vtipem:

"Tepláky – povinná výbava pro každého cestujícího po magistrále. Viděli jsme stovky kombinací. Proužky, puntíky, kostky, tygra, geparda, levharta. Přijatelným ekvivalentem tepláků je rovněž pyžamo, nejlépe pyžamový komplet, či trenýrky, nejlépe pruhované a bez trika. Většina cestujících tyto variace dále vylepšuje imitací zlatého řetězu, trepkami na podpatku nebo umělou gerberou v drdolu. Přesto to býváme my, kdo na své spolucestující působí přinejmenším podivně."

Tuto autorčinu dovednost je třeba zvlášť zdůraznit, jelikož některé obsáhlejší citace z deníku legionáře Jana Kouby nejsou přece jen tak čtenářsky přívětivé. Jádro knihy však tkví právě v onom dialogu, který cestující dvojice s vojákem, který se narodil v roce 1894 a zemřel v roce 1947, vede. Který vede s místy, jež Jan zaznamenal a jež se od dob velké války výrazně změnily.

Velkou předností knihy je rovněž její bohatý fotografický doprovod. Díky němu jsou dvě popisovaná putování ještě živější a kniha ještě plastičtější.