Výbuch atomové bomby v Nagasaki: Po letech se dostáváme k pozoruhodné výpovědi

Výbuch atomové bomby v Nagasaki je jednou z největších tragédií dvacátého století. Přestože o tomto tématu bylo natočeno a napsáno mnohé, vskutku neobvyklý pohled nabízí Kazuo Ishiguro, poslední nositel Nobelovy ceny za literaturu.

07.05.2019 - 13:00   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (3)

Kazuo Ishiguro je posledním nositelem Nobelovy ceny za literaturu déle, než je obvyklé. Vinou sexuálních skandálů nebyla v loňském roce Nobelova cena za literaturu udělena, zato v roce letošním získají toto ocenění autoři dva. Dá se říct, že jeden z největších skandálů, které patrně nejprestižnější literární ocenění za více než sto let existence potkal, se střetnul se souhlasem, jenž se naopak stal v posledních letech u nobelistů takřka výjimkou. Poté, co byla v roce 2015 oceněna investigativní žurnalistka Světlana Alexijevičová a o rok později hudebník Bob Dylan, se totiž po ocenění Kazua Ishigura v roce 2017 objevily výroky jako "Konečně literát".

O Kazuu Ishigurovi se v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu dlouhá léta hovořilo, vždy však stál trochu ve stínu těch nejvýraznějších jmen světové literatury, jako jsou (či byli) Milan Kundera, Salman Rushdie, Amos Oz či Philip Roth. Přesto nelze v nejmenším pochybovat o tom, že do rukou v současnosti čtyřiašedesátiletého britského prozaika s japonskými kořeny se literární ocenění dostalo plným právem.

Skutečnost, že nebyl Kazuo Ishiguro do ocenění Nobelovou cenou tak docela "literární celebritou", souvisí možná tak trochu s charakterem jeho próz. Ty mají totiž velmi pomalé tempo, to důležité se odehrává spíše mezi slovy, respektive za slovy, a přestože si během své kariéry vyzkoušel žánry jako sci-fi či fantasy, o žádném experimentování nelze v jeho případě mluvit.

Ve stínu hvězd?

Rozhodně by však bylo mylné domnívat se, že byl Kazuo Ishiguro před rokem 2017 mezi tuzemskými čtenáři neznámý. Jen se mu nedostávalo takové pozornosti jako třeba Julianu Barnesovi či Ianu McEwanovi. To se samozřejmě se ziskem Nobelovy ceny změnilo.

Krátce poté, co porota označila Ishigura jako laureáta, vyšel v nakladatelství Argo autorův dosud poslední román s názvem Pohřbený obr. Již dříve byly dostupné slavné a zfilmované knihy jako Neopouštěj mě či Soumrak dne. Stejně tak si mohli čeští čtenáři přečíst autorovu jedinou povídkovou sbírku s názvem Nokturna. Přeloženy byly i romány Malíř pomíjivého světa a Když jsme byli sirotci.

V češtině nedostupný byl však Ishigurův debutový román, který vyšel v originále v roce 1982 – tedy ještě předtím, než dosáhl autor věku třiceti let. Nedávno jej v překladu Zdeny Pošvicové vydalo pod názvem Vybledlá krajina s kopci v ediční řadě AAA nakladatelství Argo.

Útlý román je zasazen do autorova rodného Japonska. Z něj se Kazuo Ishiguro odstěhoval v pěti letech a situoval do něj první dva romány. Vedle Vybledlé krajiny s kopci je to Malíř pomíjivého světa.

Dvě tváře Japonska

Román je vyprávěn Japonkou Ecuko v době, kdy ji, v té době již stárnoucí, navštíví dcera. Ecuko vzpomíná na dobu na sklonku druhé světové války a na katastrofu, která se stala v Nagasaki a která těžce zasáhla (a lze říct, že i proměnila) japonskou společnost.

Ecuko vzpomíná na svou tehdejší přítelkyni Sečiko a na její sen dostat se s trochu záhadnou a nevypočítavou dcerou do Spojených států amerických. Reflexe jedné z největších tragédií dvacátého století neprobíhá, jak je tomu u Ishigura zvykem, zpříma – lze ji číst spíše v tom, co Ecuko neřekne, než v tom, co řekne.

Román má možná trochu nejednoduchou pozici v tom, že přichází po měsících, kdy v dotiscích a reedicích vyšlo hned několik Ishigurových knih. Z toho důvodu nepřekvapí – zvlášť pak toho čtenáře, který (po letech) přečetl druhý Ishigurův román situovaná do Japonska. Přesto se po dočtení Vybledlé krajiny s kopci dá prohlásit, že v roce 2017 zvolila porota skutečně toho pravého.