Politickou scénou hýbe ministerstvo kultury. V minulosti jí však hýbala i samotná kultura

Ministerstvo kultury je už několik týdnů sporem vleklých tahanic, v nichž si přední čeští politici řeší svoje mocenské spory, drobné ranky z minulosti a bůhvíco ještě. Je zajímavé, že se jedná zrovna o ministerstvo kultury, které vždy bylo spíše přehlíženou popelkou...

12.08.2019 - 11:00  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (4)

Ostatně kultura a politika, to je velké téma a mnozí spisovatelé, ale i hudebníci či výtvarníci dokola opakují a vysvětlují, proč by se měl nebo neměl umělec vyjadřovat i k politice a že kultura neexistuje v nějakém vakuu, zcela odtržená od současnosti, a tedy i od politiky. Ať tak nebo tak, současná situace, kdy resort kultury udává ráz celého politického dění, je vcelku neobvyklá. Podívejte se na to, jak se z kulturní události může stát událost, jež charakterizuje politické dění. V centru pozornosti přitom bude rocková hudba, kolem které to v posledních letech především u nás dost vřelo.

Rolling Stones na Strahově, 1990

Slavní Rolling Stones přijeli v loňském roce, dost možná naposledy, do České republiky. Jejich koncert v pražských Letňanech zhlédlo něco kolem sedmdesáti tisíc fanoušků. Jednalo se tak o jednu z největších koncertních akcí posledních let, kterou až před několika týdny výrazně přebil Ed Sheeran se svou trochu sterilní one-man-show.

Předskokanem Rolling Stones byl Pražský výběr v čele s hudebníkem, ale také politikem Michaelem Kocábem. Ten vystoupil v tričku s často využívaným sloganem "I love Václav Havel" – s tím rozdílem, že místo "love" měl Kocáb uprostřed hrudi vyplazený jazyk, logo stounů. Nebylo to jen proto, že Kocáb odkazoval na dobu, kdy bylo možné vést zemi slušně, ale také proto, že Havel a Stouni, to u nás prostě patří dohromady.

Není moc kapel, které by si někde na světě spojovali s tak významným historickým milníkem, jako si my spojujeme Rolling Stones a pád železné opony. První vystoupení Richardse, Jaggera a dalších mělo totiž výraznou symbolickou rovinu. Poté co jsme byli dlouhá léta dopováni tupým normalizačním popem, jaký pěstoval třeba Karel Gott nebo Helena Vondráčková, se konečně změnily poměry a mohli jsme si poslechnout opravdový rock’n’roll.

Nejsme však jediní, pro koho jsou Rolling Stones symbolem nabyté svobody. Před třemi lety vystoupila kapela na Kubě, v hlavním městě Havana, odhadem před půlmilionem lidí. A to poté, co zde byly podobné slavné rock’n’rollové kapely desítky let zakazovány.

Nechte zpívat Mišíka

Zpěvák Vladimír Mišík je jednou z nejvýraznějších tváří české rockové a blues rockové hudby – spolu například s kytaristou Radimem Hladíkem, s nímž dlouhá léta vystupoval a nahrál s ním i slavnou píseň Slunečný hrob, kterou si budou další a další generace tuzemských fanoušků připomínat i díky filmu Jana Hřebejka Pelíšky. Vladimír Mišík hrál se skupinami The Matadors, Blue Effect, Etc…, Flamengo a v září vydá dvaasedmdesátiletý zpěvák novou desku.

Když v roce 2017 při příležitosti Mišíkových sedmdesátin uvedla režisérka Jitka Němcová dokument zaměřený právě na Mišíka, autora písní Jednohubky či Variace na renesanční téma, pojmenovala jej Nechte zpívat Mišíka. To byl totiž slogan, který se objevoval v Holešovicích začátkem osmdesátých let, kdy komunistický režim zakázal tomuto hudebníkovi vystupovat. Důvod byl zřejmý – pro podvratnou rockovou hudbu nebylo v poklidném socialistickém režimu místo.

Vladimír Mišík odmítl převzít od prezidenta republiky státní vyznamenání. Je smutné, že se tak na Hrad tupý normalizační pop vrátil a s ním jeho ikonický představitel. Michal David.