Pavlína Folkman: Portugalská Corrida je něco neskutečného, rejoneadoři jsou tam jako Bohové

Jestli existuje nějaká jezdecká disciplína, která dokonale prověří jak koně, tak i člověka na něm, je to Working Equitation. Například v Portugalsku jde o velmi populární odvětví, které dokonce znamená společenskou prestiž. U nás je sice zatím v plenkách, i tak se už ale najde celá řada lidí, kteří se Workingu věnují. Jednou z propagátorek tohoto sportu u nás je i Pavlína Folkman, jejíž dcera Olga sbírá jeden úspěch za druhým. 

02.08.2019 - 08:30  
K lásce ke koním Olgu Marii Folkman přivedli rodiče, dnes je juniorskou mistryní České republiky v disciplíně Working equitation
Zobrazit fotogalerii (5)

Jak byste working popsala naprostým laikům, kteří o něm slyší poprvé?
V podstatě jde o výcvik koně pro práci s dobytkem. Working se skládá z drezurního testu, z testu ovladatelnosti, kde se jezdec učí koně ovládat ve vyšších soutěžích jednou rukou. V jedné ruce držíte otěže, ve druhé garochu, což je klacek 3,5 m pro pohánění dobytka. Pak je test rychlosti a test s dobytkem, který se momentálně jezdí hlavně na mezinárodní závodech a vyšších soutěžích národů, ale letos poprvé se pojede i na mistrovství České republiky konaném 24. až 25. 8. 2019 v zemském hřebčinci v Písku. Nám se to od začátku moc líbilo.

Od kdy u nás tento sport existuje?
Myslím, že v roce 2011 se začal dělat v trošku větším měřítku. O dva roky později ho pak nastartoval spolek Czech Society for Working Equitation, ten začal spolupracovat i s Portugalci, kde je working velmi populární, a s potomky lidí, kteří ho před stovkami let zakládali. My jsme byli napřed takovými tichými členy, já tam dodnes dělám předsedkyni kontrolní komise.

Working equitation je jezdecká disciplína. Jde o tradiční pracovní jezdectví aplikované na koně pracující s dobytkem. Cílem tedy je poslušný, obratný, rychlý a všestranně využitelný kůň, perfektně zvládající jak drezuru na obdélníku, tak překonávání rozmanitých překážek nebo práci s dobytkem.

Kdy jste zapojila dceru?
Olinku jsem loni v květnu vzala na mistrovství světa Working Equitation do Mnichova. S ní to bylo tak, že sice jezdila odmala, ale pořád jí chyběla motivace. Pak přišla puberta a...no, však to znáte. Nakonec tedy do Německa jela a moc se jí závody líbily. Navíc jsme tam sledovaly otce naší chovné kobyly, který nakonec byl druhý, ale předchozí mistrovství vyhrál. Byla tak nadšená, že jsme ještě loni vyjely na první závody jako účastníci. Jela na našem Španělovi, kterého se původně bála. Oni někdy vznětliví a mají svoji hlavu, byli šlechtěni výhradně pro show a je velmi složité je uklidnit. Poté dcera přesedlala na našeho plemenného hřebce Quiosque (lusitano) a byla třetí, další závod pak vyhrála a kvalifikovala se na mistrovství republiky, kde byla zase první. Jelikož tam nebyly žádné děti, jela s dospělými, a je tedy juniorskou mistryní naší země.

Opravdu velké závody jela i v Německu, kde byla obrovská konkurence, je to tak?
Ano, držela se na osmém místě, než zkazila speed. Zapomněla na poslední překážku, a proto skončila předposlední. Ale pro ni to byly nejtěžší závody, v Česku se zatím takové vůbec nedělají, Němci jsou o pět let dále. A samozřejmě tamní důslednost a preciznost je také úplně jinde. My tu stále bojujeme proti sobě, což je strašně špatné. Protože lidí, co working jezdí, moc není. Dejme tomu osmdesát a ti se rozdělili na dvě půlky. Věřím, že najdeme společnou řeč a dáme se zase dohromady, pro sport by to bylo ideální.

Každý z nás asi někdy viděl western a kovboje nahánějící dobytek. To je tedy working, dá se to přirovnat?
Malinko ano. Možná ještě k extreme trailu či pony games. Ale ano, i ten Divoký západ se v tom dá najít. Každý spolek má trošku odlišná pravidla. Nejlepší working se dělá v Portugalsku, Španělsku, Itálii a Francii. Tam jsou fakt profíci. My tady bychom se měli jejich pravidel držet, myslím si, že jsou super.

Soutěže bývají ukázkovým příkladem etnografické a kulturní přehlídky tradičních krojů a jezdeckého vybavení každé země. S workingem začínají děti již od dvou let.

Takže v těchto zemí se mohou workingem uživit?
Neřekla bych. Chovají dobytek, to je asi jejich obživa. Ale Rejoneadoři, kteří bojují v corridě, ti se tím živí. Berou je tam téměř jako bohem chráněné. Jde o prestiž, společenské uznání, my si to tu vůbec nedokážeme představit. Není to jen o tom jezdci na koni, jsou tam mladí kluci z chudých rodin, říká se jim Forcados. Ti se potom, co kůň s jezdcem odjede, postaví proti býkovi. Ten se proti nim samozřejmě rozeběhne, první na něj skočí a chytne ho za rohy. Ostatní mají za úkol zvíře udržet na místě. Nakonec přiběhne poslední z nich a býka chytne za ocas a všichni ostatní odejdou. Zvíře se za ním žene, po nějakých dvou kolech kolem ho Forcado pustí a odchází. Když tam sedíte a sledujete to, ani nedýcháte, je to neuvěřitelný zážitek.

Co je na workingu nejdůležitější, co musí jezdec umět?
Celkově ovladatelnost koně, jde o to, jaký jsou spolu tým. Musí být spolu ideálně každý den, kůň získává větší a větší důvěru. A samozřejmě to platí i naopak, znají se navzájem naprosto dokonale. Co se týká disciplín, jsou různé, začít může úplně každý jako naprostý začátečník. „Zetko“ je jednoduché, je to jako základní drezura. Na druhou stranu vám bude trvat nějakých pět let, než se naučíte koně opravdu ovládat. Jezdectví je zkrátka dlouhodobé. Tím spíš, když se na koně dostanete třeba jen jednou týdně, ty hodiny si v sedle stejně musíte odsedět, nedá se to nijak ošulit.

Jaké má vaše dcera ambice, kam by to chtěla v rámci workingu dotáhnout?
Hlavní je, že ji to baví. Teď připravuje mladého hispanoaraba, jeho maminka je Arabka, tatínek Pura Raça Espaňola. Je to velice šikovný koník, momentálně v pubertě, jako Olinka, tak je to docela sranda. Takže uvidíme, jezdecky už je na tom docela dobře. Ale musí na sobě pořád tvrdě makat, to je jasné.