Jan Palach: Chtěl být Janem Husem 20. století a ovlivnila ho prvorepubliková výchova matky

Jan Palach byl vychováván maminkou v prvorepublikových tradicích
Zobrazit fotogalerii (5)
11.08.2020 - 08:30  

Jaký by asi v dnešní době byl Jan Palach? To se díky jeho odvážnému, ale i hrůznému činu nikdy nedozvíme. Dnes by oslavil dvaasedmdesáté narozeniny, a možná by se díval na všechno jinak. Jeho život však vyhasl v pouhých dvaceti letech, když se na protest proti tehdejšímu režimu a lidem, kteří s ním nechtěli bojovat, upálil. Celý jeho čin je však opředen několika záhadami, které jste možná netušili.

Jan Palach, dvacetiletý kluk, ve kterém se nikdo moc nevyznal. Není tedy divu, že je dodnes pro historiky, badatele a všechny, co se o jeho osud a tragický čin zajímají, tak trochu záhadou.

Dětství v duchu prvorepublikových tradic

Narodil se roku 1948 v Praze, ale s rodiči a bratrem se přestěhoval do Všetat. Tatínkovi komunisté znárodnili cukrárnu, přidaly se zdravotní problémy a brzy zemřel. Výchova Jana tak zbyla jen na mamince a starším bratrovi.

Rodina žila v duchu prvorepublikových a národních tradic, což mělo na Jana velký vliv. Odmalička se zajímal o historii a české dějiny. Studoval na gymnáziu na Mělníku a exceloval kromě dějepisu také v biologii a zeměpise. Jinak však ničím jiným mezi spolužáky nevynikal. Spíše byl klidný, tichý a přemýšlivý. Spolužáci ho popisovali jako filozofujícího snílka. Rád ale chodil do Sokola a později se stal i členem řady studentských spolků a diskusních klubů.

Myslel si, že všichni dělají málo

Po maturitě se přihlásil na studium historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na kterou ale nebyl přijat, a proto na podzim 1966 zahájil studia na pražské Vysoké škole ekonomické. Stejně se však snažil přestoupit, což mu vyšlo v létě 1968. Těšně před vpádem okupačních vojsk.

Poté, co vojska Varšavské smlouvy vnikly do Československa, se aktivně zapojil do demonstrací, pomáhal s organizováním stávek a protestů. V listopadu však začal propadat depresím a uzrála v něm myšlenka, že on i ostatní dělají málo. Všechny studentské akce totiž nedostaly žádnou odezvu. Nakonec prý navrhl studentské organizaci, aby obsadila budovu Československého rozhlasu a naléhala na obyvatele naší země, aby byli radikálnější a bojovali za nezávislost. Opět na svou výzvu nedostal žádnou reakci, tak začal jednat na vlastní pěst.

O svých úmyslech s nikým nemluvil

Palach o své motivaci s nikým dalším pořádně nemluvil, můžeme se tedy všechny okolnosti jen domnívat a spekulovat dle dobových materiálů a svědectví jiných lidí. Ví se například, že jeho dopis na rozloučenou byl mnohem stručnější než koncept, ve kterém Palach požadoval několik podmínek, aby se neopakovala další sebevražda. Nakonec v oficiálním dopise zůstaly jen dvě, a to zrušení cenzury a prookupační propaganda plná lživých zpráv.

Ani o dalších dobrovolnících, kteří měli jeho čin následovat, se nic neví. Důkazy o existenci skupiny s tímto posláním nikdy nebyly nalezeny, takže můžeme, ale také nemusíme věřit pouhým řečem. Opravdu byl Palach tak proevropský, situaci snášel zle a upálení bylo jakousi definitivní formou protestu, nebo si jen chtěl zahrát na Mistra Jana Husa 20. století a spustit revoluci?

Komunistické nepravdy

Komunistická strana se po Palachově upálení v lednu 1969 samozřejmě pokoušela o dezinpretace jeho činu a spílání, že byl jeho čin špatný, nezodpovědný a nemorální. Jeho drsná forma však tehdejší společností opravdu rezonovala a lidé dumali a řešili mezi sebou, zda to byl čin přehnaný, či hrdinský. Stálo zato darovat vlastní život ideologii? Ať už to bylo jakkoliv, nikdo nemůže Palachovi upřít odhodlání a obrovskou vnitřní sílu, která mu umožnila dovést svůj čin až do konce.

KAM DÁL: Švandrlíkovi Černí baroni: Landovského se na place prý báli, byl sprostý a opíjel se