Karel Kramář: Muž odsouzený k trestu smrti, první předseda vlády plný naděje i zklamaný politik ve sporu s Benešem

Karel Kramář odjížděl do Paříže jako naděje plný politik, vracel se jako zklamaný muž
Zobrazit fotogalerii (4)
28.10.2020 - 13:00  

Karel Kramář - jeden z nejdůležitějších mužů, kteří stáli při vzniku našeho státu. Co o něm vlastně víme? Byl prvním předsedou vlády v nově vzniklém Československu, ale v této funkci nepobyl ani jeden rok. Co se stalo a proč jeho tak slibná kariéra tak rychle skončila? A jaké byly jeho vztahy s tehdejším ministrem zahraničí Benešem? Mnohem blíže odpovědi budeme ve chvíli, kdy si uvědomíme, co se dělo na Pařížské mírové konferenci…

Karel Kramář se narodil těsně před koncem roku 1860 do rodiny stavitele a majitele cihelny ve Vysokém nad Jizerou. Záhy ale odešel do Prahy, kde s vynikajícím prospěchem prošel studiem osmiletého gymnázia. Následovala studia práv v Berlíně, Štrasburku a potom i v Praze. Jako čerstvý doktor práv odjel na další studia národního hospodářství a politických věd do zahraničí.

Vstup do politiky

Jeho znalost jazyků, ale i osobní známosti například s Tomášem Masarykem a dalšími, ale i značné majetky, které jej zbavovaly starostí o finanční zajištění, jej přímo předurčovaly pro politickou kariéru. V roce 1889 se stal také vydavatelem i autorem příspěvků časopisu Čas. Tehdy již přišla ta pravá chvíle na založení vlastní politické strany - byla jí Česká strana lidová - realistická. Brzy ale vstoupil k mladočechům, za které se dostal i do Říšské rady a později do Českého říšského sněmu. Jeho politická kariéra pokračovala dál a před vypuknutím první světové války se dokonce schylovalo k jeho účasti v rakouské vládě. Přišla ale válka.

Trest smrti pro Karla Kramáře

Velkým zlomem v jeho kariéře byla světová válka. V ní se zapojil do odboje (ačkoliv byl původně zastáncem federativního uspořádání v rámci Rakouska-Uherska, později se zasazoval o samostatný stát) a za tuto svoji činnost byl zajat, vězněn a dokonce odsouzen k trestu smrti. Ten mu byl později sice zmírněn na dvacetileté vězení, ale ani takové vyhlídky, i když jistě optimističtější než původní definitivní trest, nebyly nijak dobré. Tou dobou se již ale blížil konec války, na trůn nastoupil nový a vlastně poslední císař Karel I. a s ním přišla i poměrně rozsáhlá amnestie, která se týkala i Karla Kramáře.

Karel Kramář (1860 - 1937) byl prvním předsedou vlády nově vzniklého Československa od 14. listopadu 1918 do 8. července 1919, kdy jeho vláda podala demisi.
Byl hlavou československé delegace na mírové konferenci v Paříži.
Silně se angažoval v "ruské otázce", kde zastával názor, že je nutné osvobodit Rusko od bolševiků. 
Po ztrátě nadějí na prosazení svých názorů odešel do opozice.

Hrdina Kramář

Po svém propuštění se vrátil do politiky, tentokrát už v roli statečného člověka, který pro vlast neváhal nasadit vlastní život. A jako takový měl také právo stanout v čele mladočechů a později i spojením s dalšími stranami nově vzniklé České státoprávní demokracie. V této fuknci ho také zastihl zlomový okamžik vzniku samostatného Československa.

Optimismus před mírovou konferencí

V okamžiku vzniku Československa rokoval Kramář v Ženevě s dalšími představiteli odboje. Právě tam padlo rozhodnutí, že to bude on, kdo se postaví do čela první československé vlády, jímž se oficiálně stal 14. listopadu téhož roku, tedy 1918. A právě jako předseda vlády se v čele československé delegace také vydal do Francie na Pařížskou mírovou konferenci. Odjížděl plný naděje a optimismu, a to i přesto, že na něj byl těsně před odjezdem spáchán neúspěšný atentát. O několik měsíců později se do mladé republiky vracel jako zlomený a zklamaný muž a politik. Proč? Mimo jiné - nebo snad hlavně - pro jeho rozpory s tehdejším ministrem zahraničí Edwardem Benešem, který se v Paříži již před zahájením konference účastnil přípravných prací.

Toužil po zásluhách

I když měl původně československou delegaci vést sám prezident nové republiky T. G. Masaryk, nakonec bylo z mnoha důvodů rozhodnuto, že tato role připadne právě Karlu Kramářovi. „Chtěl být u toho, kde se nejen rozhoduje, ale kde se získávají i zásluhy. Cítil se být k tomuto poslání předurčen už proto, že v zahraničí patřil k nejznámějším českým politickým osobnostem, a to pro svou znalost evropské a zejména středoevropské problematiky. Měl se tak splnit jeho sen z období čekání na smrt v rakouské věznici,“ vyvozuje z dochovaných dokumentů politolog Doc. PhDr. Jaroslav Šauner, CSc., v textu Karel Kramář na mírové konferenci. Ten ale také připomíná, že od počátku nebylo možná všechno tak, jak si předseda vlády představoval a přál: „Zdá se, že si představoval, že vše je prakticky zajištěné, že pozice nového státu je výtečná a vše bude bez problémú. Ani představu o možné délce trvání konference neměl jasnou,“ píše stejný autor.

Podceněné přípravy

Značný problém, který se na jednání brzy ukázal jako zásadní a i pro Kramáře složitě řešitelný, byla v podstatě neexistence pevné představy o zahraniční politice nového Československa. Od 14. listopadu roku 1918 až do zahájení mírové konference, na kterou Kramář se svojí delegací odjížděl 18. ledna roku 1919, se jí nevěnovalo mnoho pozornosti, veškerá činnost se soustředila hlavně na vnitrostátní otázky, což byl problém, který T. G. Masaryk Kramářovi také vytkl. Edward Beneš byl ale v této otázce mnohem dál než Karel Kramář, což se ukázalo i v jednáních.

První zklamání

Jestliže tehdejší předseda vlády odjížděl do Francie s představou, že budou velmoci jednat s Československem jako se sobě rovným partnerem, velmi se mýlil. Brzy zjistil, že tomu tak není, že se jednání samozřejmě vedou, ale malý nový stát nestojí na stejné čáře s velkými rozhodujícími státy.

Rozčarování z ruské otázky

Největší Kramářovo rozčarování ale pramenilo z řešení, respektive neřešení ruské otázky. Zatímco on zastával názor, že je nutné jej osvobodit od bolševiků, velmocem se do dalšího konfliktu jednoduše už nechtělo. Československý předseda vlády právě v tomto kroku ale viděl záruku stability v Evropě i bezpečí pro náš nově vzniklý stát. Jeho nadšení pro osvobození Ruska ale nesdílel prakticky nikdo - a to včetně prezidenta Masaryka, který se nesouhlasně vyjádřil i ve francouzském tisku, což byla pro Kramáře velká rána. Nesouhlasili ani členové jeho vlastní vlády, včetně ministra financí Aloise Rašína.

Nejprve si s Benešem rozuměli...

Obecně je rozšířená verze, že Beneš s Kramářem v této otázce nesouhlasil. Podle doktora Šaunera tomu tak ale v době konání konference nebylo a jejich názory se rozešly až později. „Je nesporné, že se Beneš v době pařížského pobytu ztotožňoval nebo alespoň hodně přibližoval Kramářovu stanovisku k ruské otázce. Oba shodně považovali bolševický režim za něco nežádoucího, přechodného, odsouzeníhodného k brzkému pádu,“ uvádí. Později ale bylo všechno jinak a hlavně Beneš se snažil svoje nové postoje zasadit už do minulého kontextu pařížských jednání.

Přehlížený předseda vlády

Ruská otázka se stala Kramářovi doslova osudná. Jeho fascinace jejím řešením, stejně jako pobytem ve Francii a účastí na tamních jednáních odsunula do pozadí práci v československé vládě. A v republice začaly sílit hlasy po jeho výměně na postu premiéra. Ostatně i jeho působení jako šéfa československé delegace v Paříži dostávalo vážné trhliny, když jeho odhodlání přešlo spíše ke skepsi a rozčarování. Tyto pocity se upevnily v době, kdy po podepsání mírovné smlouvy s Německem poděkovalo Národní shromáždění jen Benešovi, jakoby Kramářovy zásluhy neexistovaly.

Demise, Rusko a opozice

O jistém přezírání předsedy vlády svědčí i skutečnost, že se o demisi své vlády dozvěděl prakticky mimochodem, nicméně se k ní 7. července roku 1919 připojil. Československou delegaci ale vedl dále až do podepsání smlouvy s Rakouskem, kdy se spolu s ostatními vrátil do republiky. Tehdy se začaly výrazně rozcházet jeho a Benešovy názory na přístup k Rusku. Zatímco Kramář trval na razantním přístupu, Beneš svoji rétoriku obrousil. Dokonce se velmi ostře postavil proti Kramářově cestě do Ruska, kde chtěl pokračovat ve svých záměrech. Cestu již bývalému předsedovi vlády sice mírněji, ale přesto rozmlouval i prezident Masaryk. Karel Kramář přesto odjel, ale ze své mise se vrátil bez většího úspěchu. Postavil se proto se svojí stranou do opozice, v níž už také zůstal.

KAM DÁL: Nová opatření v boji s koronavirem: Zákaz nočního vycházení, omezení otevírací doby obchodů a práce z domova.

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru