Hejtmanka Stráská: Kdyby za mnou Zimola přišel s odchodem z ČSSD před dvěma lety, možná bych šla

Od roku 2009 Ivana Stráská působí jako předsedkyně dozorčí rady Jihočeských nemocnic a členka dozorčí rady Nemocnice Dačice
Zobrazit fotogalerii (2)
14.07.2020 - 07:00  

Osm let byla Ivana Stráská starostkou Milevska, od roku 2017 je coby první žena v této funkci hejtmankou Jihočeského kraje. Má za sebou nejnáročnější období své politické kariéry, přesto se místo okopávání zahrádky ještě jednou pouští do boje o krajskou šéfku. Prý cítí dluh k ČSSD a chce dokončit rozdělanou práci. Jak její kraj zvládl pandemii koronaviru, čím se může chlubit, jak je na tom českobudějovická nemocnice či letiště a jaké má vztahy s Jiřím Zimolou?

Paní hejtmanko, jak Jihočeský kraj zvládl, nebo spíš stále zvládá, pandemii koronaviru?
Musím říct, že se opravdu obávám, že to není minulost. Potkalo nás něco, o čem jsme nic nevěděli, učili jsme se za pochodu nemoc zvládat. Nedávno jsem s velkým dojetím přijala ocenění od hasičů za spolupráci během koronavirové krize, ale patří se říct, že by to nikdo nedokázal sám. Nebýt  hasičů, armády, celníků, hygieny a dalších, problémy by byly daleko větší. Naučili jsme se všichni spolupracovat, distribuovat ochranné prostředky a další potřebné zboží obdivuhodnou rychlostí, naučili jsme se v nemocnicích fungovat v krizovém režimu. Doufám, že už to nikdy nebudeme potřebovat, ale pokud ano, máme z čeho vycházet.

Ukázalo se, že s lidstvem to možná není až tak špatné, že se dokážeme spojit, když opravdu o něco jde?
Určitě. Projevila se celá řada pěkných lidských vlastností, najednou jsme vnímali jiné hodnoty. A začali jsme se  bát spíš o druhé, poznali jsme výkonné jedince, kteří se nebojí odpovědnosti a rozhodování. Ale také lidi, kteří, jakmile nebezpečí trošku pominulo, tak začínají radit a kritizovat.

Ne nadarmo se říká, že po bitvě je každý generál...
Je to tak. Ovšem určitě to není specifické jen pro náš kraj, jsem si jistá, že je tomu tak úplně všude. Někdo prostě dokáže dobře poradit, když už je po všem.

Ivana Stráská
- v letech 1998 – 2006 byla starostkou Milevska
- vystudovala obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity
- do roku 1998 působila jako učitelka, zástupkyně ředitele
- od krajských voleb 2004 je členkou ČSSD
- v letech 2012-2013 byla stínovou ministryní práce a sociálních věcí
- po rezignaci Jiřího Zimoly se stala v dubnu 2017 hejtmankou
- je vdaná, má jednoho syna

Mohli jste se spolehnout na pomoc státu, nebo bylo vše jen na vás?
Zpočátku jsme vše řešili sami. Ale velmi rychle se otevřela komunikace mezi kraji a vládou, až třikrát týdně jsme se vídali přes videokonference. Myslím, že bez krajů a hasičů by systém zásobování nikdy nemohl fungovat. Zásoby ochranných prostředků jsme v nemocnicích měli. Zpočátku jsme si mnuli ruce, že máme jistotu na dva měsíce. Ale ukázalo se, že při enormní spotřebě je to naprosto nedostatečné. Po prvních několika málo týdnech se zásoba smrskla na pouhé tři dny. Snažili jsme se nakupovat sami. Situace však byla pro celou Evropu téměř totožná. Byly i případy, že jste dojednal objednávku, měl podepsanou smlouvu, ale zakázka zůstala v Polsku či v Dánsku. To se konkrétně nám stalo. Poučení z toho je, že už nikdy nechceme zůstat bez rezervy. Proto jsme vytvořili krizový sklad, kde bude dostatek ochranných prostředků na delší dobu. Abychom přežili, než začne zase fungovat normální zásobování.

Jak vlastně člověk jako vy, tedy někdo, kdo musí být v takových situacích v první linii, toto všechno vnímá? Má rodinu, určitě ji nechce nakazit, na druhou stranu se snaží pomáhat, řídit...
My jsme na úřadě takovou druhou rodinu vytvořili. Na patře nás bylo zhruba sedm, sešli jsme se ráno v půl osmé a odcházeli večer, vařili jsme si tu, byli jsme naprosto soběstační. Naše největší obavy byly, abychom nepřišli do styku s někým nakaženým a neparalyzovali tak tuto skupinu, která vše koordinovala. Ale ano, měla jsem strach, že mohu nakazit někoho z rodiny. Jezdila jsem domů jednou týdně a i když jsem ten den stejně trávila na počítači nebo s telefonem v ruce, bála jsem se. Protože ten problém nebyl tak bagatelní, jakým se ho někteří snažili udělat. Člověk v sobě musí mít kus odvahy. Neskutečně jsem obdivovala lidi, kteří na letišti třídili zásilky z Číny. Celé noci připravovali balíky pro jednotlivé poskytovatele zdravotních služeb, měli jen rukavice a roušky.

V Horním Rakousku znovu platí povinnost nosit roušky. Je to váš přímý soused, pro vás tedy zdvižený prst?
Zcela určitě. Ale ten zdvižený prst vnímáme i bez rakouských opatření, jsem v tomto ohledu opravdu opatrná. Některá rozvolnění podle mě přišla příliš brzy, obávám se pohybu větších počtů osob. Čísla nakažených u nás bezesporu rostou. Případy, které máme u nás, jsou lidé, kteří třeba jeli na firemní večírek, kde bylo sto a více osob, a oni to přivezli. Nebo jeli na svatbu do exponované oblasti. Ukazuje nám to, jak obrovské problémy nastanou, když se nemoc nezachytí včas.

„Jednat by se mělo s každým, kdo byl demokraticky zvolen. A pokud nepopírám princip, že u nás jsou demokratické volby, tak o případné koalici bych jednala s každým. Nevylučuji tedy dopředu nikoho. Ani KSČM či hnutí pana Zimoly.“

Paní hejtmanko, vy jste ještě loni tvrdila, že už nebude kandidovat. Teď jste v čele kandidátky ČSSD. Proč?
Opravdu myslím, že už mám věk a nárok na to, abych okopávala mrkev na zahrádce. Předpokládala jsem, že v klidu odejdu. Ale situace v sociální demokracii teď není komfortní. Byť nesouzním se všemi kroky, které strana dělá, tak řešení nevidím v odchodu, jak předvedli někteří lidé v čele s panem bývalým hejtmanem Zimolou. Řešením je najít cestu, jak své názory uplatnit. A sociální  demokracie mi také spoustu věcí dala, teď přišla doba, že bych to měla vrátit. Proto jsem se rozhodla znovu jít do voleb.

Necítím z vás trošku pesimismus  a vlastně i sdělení, že kandidujete jen proto, že máte pocit, že ČSSD něco dlužíte?
To určitě ne. Máme co nabídnout. Jsme zde od roku 2008 a je za námi velká spousta práce. V našem kraji je nejlepší zdravotnictví v České republice. Neříkám to nijak namyšleně, konstatuji pouze výsledky všech možných průzkumů a hodnocení, která se dělají. Máme jedny z nejlepších silnic a jsme jedním ze dvou krajů, který nemá dluhy. Investujeme nejvíce, přes 3,5 miliardy z krajského rozpočtu je opravdu hodně. Možná pouze Vysočina se s námi může v tomto ohledu srovnávat. Máme se čím chlubit a jsou před námi další výzvy, kterých bych se nerada vzdávala.

Jaké, můžete být konkrétní?
Například naše lesy a boj s kůrovcem. Opakovaně upozorňuji na rizika a jsem přesvědčená, že les je obrazem morálky společnosti a že se zde zrovna dvakrát nepředvádíme. Další věcí je sucho, byť letos se to může zdát trošku k smíchu. Ale měli bychom se zamýšlet nad tím, jak vodu v krajině udržet. Naši předkové nebudovali nadarmo malé hráze, remízky, klikaté potůčky a tak dále. Takže i takový program máme připravený. A já se nikdy nevzdávám.

„Jihočeský kraj mají možná všichni spojený s Lipnem a Šumavou. Je tady ale mnoho dalších hezkých míst. Můžete zajet na Českou Kanadu, na Novohradsko, na Orlickou přehradu, samozřejmě Milevsko a klášter. To jsou místa, kde se psaly dějiny. Pokud milujete houbaření, tak táborské lesy. Koupání je pak skvělé nejen na Lipně, ale co nabídnout mají velké rybníky na Třeboňsku, pro cyklistiky je kraj ideální díky rovinám. Každý si u nás přijde na své, takže léto v Jihočeském kraji určitě doporučuji.“

Ani s českobudějovickým letištěm? Pokud vím, nikdy jste nebyla jeho velký příznivec. Je to jedna z věcí, kterou budete při ohlédnutí za končícím volebním obdobím hodnotit negativně?
To si nemyslím. Ano, je pravdou, že jsem nikdy nebyla nadšený přívrženec letiště. Ale musím uznat, že je to potenciál pro rozvoj celého kraje. Máme tam majetek v účetní hodnotě kolem 6 miliard korun. Celková investice včetně pozemků kolem letiště je zhruba 2 miliard a nebýt koronaviru, první linky by začaly létat už v květnu. Nemůžeme však situaci posuzovat podle dneška, kdy je atmosféra pro podnikání v leteckém provozu nepříznivá. Ale to pomine a role malých letišť možná ještě posílí, protože budou bezpečnější.

Když jsme u investic, tak nemocnice v Českých Budějovicích prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Platí, že bude hotovo v roce 2021?
Tento termín se posune, zhruba o dva roky. Jde o investici v řádu 3,5 miliard, kdy postupně zmodernizujeme celou nemocnici s provozy, vytvoříme jakýsi monoblok, sály budou moci být využívány 24 hodin denně. Minulým ředitelem bylo vše připraveno skvěle, plánuje se to od roku 2013. A jak jde čas, technologie se mění, bylo třeba udělat úpravy v projektech, některé plány se předělávají. Proto ono zmíněné zdržení.

Jak už jsme zmínili, ve funkci hejtmanky jste nahradila pana Zimolu. Jaké máte vztahy?
Když se potkáme, tak zcela normální. Známe se léta, dlouho jsme spolupracovali. Je mi líto cesty, jakou si Jirka zvolil. Cesta prosazovat své názory je podle mě uvnitř sociální demokracie. Ale je to jeho rozhodnutí a mě nepřísluší ho komentovat.

„Investice jsme se v důsledku pandemie koronaviru snažili omezovat co nejméně. Promítlo by se to velmi nepříznivě do firem, které v kraji pracují, což jsou hlavně regionální společnosti. Takže se snažíme vysokou míru investic zachovat. Omezujeme jen ty, které nejsou nezbytné, úspory se našly i uvnitř úřadů a na jednotlivých odborech.“

Zkusím se zeptat ještě trošičku jinak. Neměla jste nutkání jít s ním, nebo to nepřipadalo v úvahu?
Dva roky zpátky, kdy pražské ústředí Zimolu vyškrtlo z kandidátky, tenkrát bych o tom uvažovala a přišlo by mi i logické ze strany odejít. Stav, kdy likvidujete názorové oponenty tím, že se jich zbavíte a zabráníte jim v tom, aby byli zvolení, je špatný. Rozhodnout mají lidé ve volbách. Takže tenkrát bych o tom vážně uvažovala. Teď ne. Odejít jinam ze strany, která rozhodně není na vrcholu, a tím jí odebrat další voliče, to neberu.

Je z vás cítit, že ČSSD opravdu chcete pomoct. V minulosti se o vás uvažovalo jako o ministryni práce a sociálních věcí, neviděla byste tu pomoc i coby poslankyně či členka vlády?
O sněmovně jsem nikdy neuvažovala, to říkám otevřeně. Máte pravdu, že nabídky na ministryni jsem měla, ale odmítla jsem. Jsem člověk, který rád tvoří, potřebuje být u zrodu a pak vidět výsledky. A to v poslanecké sněmovně není příliš možné. O nabidce na ministryni práce a sociálních věcí jsem vážně uvažovala, ale v té době jsem měla rozpracováno hodně věcí v kraji. Nemocnice, stavěli jsme domovy pro seniory a tak dál, moc mě to bavilo. A myslím, že člověk nemusí využít každou nabídku, kterou v životě dostane.

Proč byste měla být znovu hejtmankou?
Jsem zde od roku 2000, kdy kraje vznikly. Byla jsem v zastupitelstvu, jediné období, kdy jsme byli v opozici, jinak v krajské radě. Od roku 2008 se starám o sociální problematiku a zdravotnictví. Kraj znám, a tím nemyslím jen krajinu, ale i úřad, jako nikdo jiný z politiků. A jsem komunikativní, nejsem člověk, který by šel cestou síly či konfliktů. Dokážu najít kompromisy s opozicí. No, a máme rozděláno hodně práce, běží mnoho projektů v sociální oblasti. Máme dobře nastavené investice, povedlo se nám realizovat dost zakázek i díky organizačním změnám, které jsme na úřadě provedli. Takže se ukazuje, že jsme byli úspěšní. V neposlední řadě znám strašnou spoustu lidí, což je někdy také přínos, protože se s nimi dokážu domluvit.

KAM DÁL: Kandidát na hejtmana Snížek: Dotace pro kamarády byly, jinak se ale na kraji čtyři roky skoro nic nedělo.