Kočka, kam se podíváš. Ještě že jsem z toho nezačal mňoukat

Hele chlap. Co tu chce?
 

Seznámit se se ženou je v seznamování vždy velký zážitek. Ale k tomu, když se přičte desítky koček, tak to už je horor.

Předchozí díl tohto nevšedního zážitku najdete zde. 1. část

Večer na parníku proběhl v klidu, turisti byli spokojeni, a odvezeni do pelechu, a já s Alenou zůstal v přístavu, kam jsme zakotvili, sám. „Kam večer jdeš?“ zeptala se Alena.

„Domů. V pondělí nastupuju do nové práce, tak si chci sobotěnku a neděli ještě užít.“

„No a nechtěl bys, až přistaneme, jet se mnou ke mně, a domů se vydat až ráno? Mám ráno na Hradčanech další skupinu, tak tě hodím domů autem.“

„A proč ne. Souhlas.“

 Plavidlo jménem Šumava prošmejdilo Vltavu a já zjistil, že z té lodě je vidět tak akorát prdlačka. Střechy budov, nábřeží – a to je vše. Jediný, co bylo vidět, byl Vyšehrad, Hrad, budovy přímo na nábřeží… Ale to, co je dál, to už ne. To když vylezu na Petřín, tak vidím víc. Loď po dvou hodinách šmrdlání po vodě sem a tam přirazila bokem k pevnině, Němci se nacpali do autobusu, který tam na nás čekal, a odvezli jsme je do hotelu. Pak jsme jeli Aleniným autem k ní domů.

Celou cestu povídala, jak je nad věcí, abych nic neřešil, prý má syna ve věku 19 let, ale že není jako každý, prý je to inteligentní kluk, fešák, holky na něj letěj, žádnej blbec… Není doma, ale zato jsou doma kočky. „Nevadí, Ali, já měl taky kočku,“ odpověděl jsem bezmyšlenkovitě.

„To jsem ráda, protože já to neřeším, já je zbožňuju, jsou to moji miláčci. Mám rodinný barák, tak uvidíš, jaké jsou.“

„Ty jich máš víc?“

„No jo, jsem taková kočičí máma. Jak nějaká přijde, tak jí dám najíst, napít a už u mě zůstane. Ale oni jsou stejně venku celej den a chodí domů až večer.“

„A kolik jich máš?“

„No uvidíš, neřeš to, buď nad věcí.“ Nad věcí jsem nebyl, ale byl u baráku v řadové zástavbě. Zamkla auto, to slastí zapípalo, že má konečně klid, a Alena mlela dál pusinou.

„Sousedi jsou někdy na mrtvici z kočiček, ale to je můj pozemek, tak to neřeším.“ Strčila klíč do zámku, zámek cvakl, dveře se otevřely, Alča vešla a já za ní málem omdlel…

Z chodby se vyvalil šílený, ale tak, šílený ostrý čpící kočičí puch, který jsem nikdy neměl čest čichat. Drogy hadr. U bot mě vítaly dva kočičí hovňousy a mezi tím jakási žlutavá voda. Byl jsem upozorněn, že si mám dát boty někam nahoru, jinak se mi do nich do rána vydělá kocour. Alča přešla do kuchyně, tam byl ještě větší puch, položila tašku a zavolala:

„Haló, miláčkové moji, už jsem doma a přinesla jsem vám baštu. Tak kdepak jste, prdelky moje?“ „Mňauuu, tady jsem, paničko,“ ozvalo se snad ze všech stran a kuchyň byla rázem plná koček.

Fakt nekecám, ze všech koutů baráku se do kuchyně, já to počítal, seběhlo 23 koček a koťat, z toho bylo 5 kocourů.

     Mňoukalo to, vrnělo to, smrdělo to, hopsalo to po stole, po lince, zkrátka miláčkové na zastřelení. Alča rozbalila snad dvě kila plátků salámu a konzervy pro kočky a jala se jim dělat baštu.

     „Sedni si v obýváku, než je dokrmím, a pak si dáme ještě něco k jídlu.“ Šel jsem do obýváku sledován asi šesti mňoukajícími tvory. Obývák byl velký, na zemi položena plovoučka, v rohu veliká telka jak stodola a proti ní trůnila sedačka. Jinak totálně prázdno, kromě všudypřítomných loužiček, hovínek rozťapaných po podlaze a plno chlupů na sedačce, kam jsem si hodně dlouho a pomalu sedal. Hups, vedle mě si vyskočila kočka na opěradlo, čuměla na mě jedním okem, a dala se semnou do kočičího rozhovoru.

Byl to velice stručný a jasný rozhvor. Mňau.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru