Babiččina výprava na hřbitov a překvapená paní učitelka

Někdy dá pořádně zabrat nasbírat pár žaludů
 

Děda k tomu všemu musel doma zasednout a kaštany vyloupat, neboť paní učitelka dala pokyn: přinést kaštany před uzráním, aby byly měkké a dalo se s nimi pěkně pracovat.

Čtěte první díl: Jak plní domácí úkoly prarodiče

Teď byla ovšem řada na babičku. Čas běžel a nebyly žaludy. Babička si mezitím, když čekala doma na dědu, vzpomněla, že žaludy budou stoprocentně na hřbitově. Tak se tam rozeběhla a naštěstí mezi hroby pár žaludů nasbírala. Doma narovnala do košíku všechny nasbírané poklady, a vystartovala do školy. Doběhla tam uřícená právě ve chvíli, kdy končila velká přestávka.

Do třídy právě mířila paní učitelka a byla trochu překvapená, když spatřila přede dveřmi Vojtovu babičku s košíkem v ruce. „Tak jsem přinesla Vojtíškovi ty kaštany a žaludy,“ vyhrkla babička, když se jí konečně podařilo popadnout dech po obdivuhodném sprintu ze sídliště do školy. „Aha, kaštany…“ odpověděla paní učitelka rozpačitě. „Ty mají být na příští středu, ale nevadí….“

Vojta mohl být rád, že už v tu chvíli seděl v lavici. Kdyby ho měla totiž babička při ruce, asi by to pro něj nedopadlo dobře. Babička vyšla před školu, sedla si na lavičku a chvíli přemýšlela, co asi řekne doma dědovi. Nakonec se rozhodla, jak nejlépe mohla: „Neřeknu mu nic, nebudu ho ještě víc rozčilovat, stačí, že ho kaštany pro Vojtu stály 400 Kč, které dal před pár dny za tyč na zamykání volantu, najezdil zbytečně kilometry po okolí a ještě k tomu musel v šest vstávat.“ Vojta byl naštěstí babičkou hned po škole poučen, a když se ho dědeček zeptal: „Tak co kaštany?“ odpověděl „Dobrý“. Ostatně jako obvykle, když se ho někdo ptal, co ve škole.

Když nám babička po mém návratu domů z nemocnice líčila, jak zodpovědně plnili domácí úkol, upřímně jsme se s manželem pobavili. A vyrazili jsme koupit dědovi novou tyč na volant.        

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru