Hrabání v paměti co bylo,když je člověk sám, je na...nevěříte?

V samotě myšlenky co bylo, někdy dokáží hodně ublížit
 

Vzpomínky. Někdy potěší, ale nikdo neřekne, že ty špatné se zavrtají do mozkovny víc, jak ty dobré. Pak se v tom člověk patlá, matlá, porovnává vše kolem s tím fuj, co bylo, ale hlavně ač nechtíc, začne časem vše kolem v realitě porovnávat s minulostí, vymlouvat se na ni, a to je cesta do pekel

 

Co bylo, jak bylo, proč to bylo

Měl jsem možnost mluvit s hrstkou lidí, co jsou sami, čili singles, a je úplně jedno, zda je to jejich dobrovolná cesta, nebo z donucení, zda je jim 20 let, 40 let nebo i více. Všichni se shodli na tom, že když člověk má práci, kde neví kam dřív skočit, přijde domu, má kolem sebe někoho, přátelé, a koníčky který mu čas naplní, nemá na tyto myšlenkové pochody čas. ALE…

Samota v tichu doslova zabíjí

Když člověk přijde domu, sedne si, má vše hotovo, v telce program na nic, co udělá? Ano, zavrtá se do myšlenek. Kam by člověk vyrazil, co by dělal, hlavně s kým. Kde jsou ti, co časem z jeho života postupně odpadávali z důvodu, že není čas. Nestíhají, moc práce, a dalších mnoho důvodů, proč už to není tak jak bylo. Pak si začne člověk vztahovat na sebe proč to tak je a že on je vinen.

Někdy stačí doopravdy málo

Znám případ ženy, která se po smrti manžela uzavřela do sebe. Měla problém si zvyknout na samotu, na místa, kde najednou je sama, vše kolem ji připomínalo toho druhého, hlavně večer doma. Neměla si s kým povídat. S manželem dělali do sportu, a měli spoustu známých. Známých a kamarádů, kteří se doslova bili za to, že kdykoliv si všichni pomůžou, kdyby něco. Kecy, kecy, kecičky.

A výsledek je

Jakmile se toto stalo, všichni se od ní odvrátili, nemaje čas na nic, a zůstala se vším sama. V práci byla zakřiknutá, později měla deprese. A nejhorší bylo to, že byla a je citlivá na období, kdy měsíc je v úplňku. Dost lidí tomu nevěří, ale je to tak. Funguje to. V tomto období byla na pusu nejméně desetikilovým kladivem. Dostávala se do stavu, kdy vše negativní vztahovala na sebe.

Stačilo, když do ní v metru někdo strčil, a hned věděla, že to je tím, že je menší postavy. Tím pádem nikoho nezajímá, nikdo s ní nemluví, protože je sama. Věčné rozpravy nad tím, že si nemá s kým povídat. Vrcholilo to až tak, že začala být pro okolí dost výbušná, ve všem viděla něco proti své osobě a byla doslova na zabití... Výsledek byl, že vše, i pozdrav „Ahoj jak se máš,“ byl pro ni impuls k myšlení proč ji někdo zdraví, co za tím je, co ten dotyčný od ní chce… Milá až na zabití.

Co s tím

No tady každá rada drahá. Nakonec si nechala poradit, aby udělala jednu zásadní věc. Přestěhovat se do jiného bydliště, jiné okolí, i jiní sousedé. Pokud možno se zbavit nábytku, zařídit si nově bydlení i prostředí, a vězte, jak se říká, jste v jiném světě. To platí i v případech rozchodů a jiných životních ťafek. Začal jsem ji zvát na různé akce, i když někdy to bylo obtížné, ale mělo to pozitivní výsledek.

Otrkala se, začala komunikovat, dokonce jsem ji drze přihlásil na břišní tance, tam se seznámila s kamarádkou a cestou domů i s jejím bratrem a výsledek? No jistě, oko kouklo, a už byla ruka v rukávě.  Žijí společně a spokojeně už pár let a klape jim to.

Ale musím říci, že přece jen občas si všichni společně zavzpomínáme, co bylo. Ale úplně v jiné podobě. Pár vzpomínek je ve fotogalerii, hlavně pro ty z vás co pamatují jisté doby. Poznáváte? A pamatujete si i detaily a hlavně ceny? Na hit důchodek, na značkování cest domů z nákupu, díky mléku z protrženého igelitu, úžasné síťovky od dalšího nákupu?  Vzpomínek by bylo, tak vzpomínejte…

Na měsíc za 20 Kčs
Zobrazit fotogalerii (42)

 

Napište, pokud si vzpomenete při prohlídce fotografií na ceny, za které se dalo co koupit.  A věřím, že se vám při tomto vzpomínání vyloudí i úsměv na tváři. A o tom to je. 

Takže pro dnešní den se s vámi loučím, jelikož z ničeho nic se něco zhroutilo na mém počítači a nemohu najít myš od počítače. Nevíte proč?

Kde ta myš je...

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru