Kdo se v tom má vyznat? Je gay, nebo ne...

Láska je láska...
 

Vše má něco, proč to tak je. Jako život Jirky, který žil tak nějak divokým životem, o kterých většina jen slyší, či čte. Ale důvod proč, co za tím je a vězí, to se doví člověk jen pokud to vidí na vlastní oči, a má možnost se zeptat. A tu šanci jsem měl doslova na stříbrném podnosu.

Ze sna mě probudil zvuk odemykaní dveří, šepot Jirky, jak na někoho mluví, šustění šatů, párkrát vrznutí dveří do koupelny, a pak zavření dveří do pokoje, kde Jirka spal. Že by tam sbalil babu?

Ráno jsem poslouchal, zda dáma, co si Jirka pozval na noc, není v koupelně. Nebyla. Ticho. Vyskočil jsem jak čamrda a upaloval do koupelny, rychle se umyl, aby mě dáma nepřekvapila a já jí, oblékl jsem se, a potichu si nazouval boty na nožky s tím, jak si udělám hezký výlet do Prahy. V tom cvakl zámek ve dveřích do chodby od Jirkova pokoje, ze kterého jsem jasně slyšel Jirku, jak říká…

„Brouku, koupelna je volná, Roman je pryč.“ Mýlil se. Já byl za dveřmi. Dveře se otevřely a v nich…

 

Kuk, tady překvapení...

Málem jsem zahučel zpátky šokem až na svoji pronajatou postel i s botami na nohou. Protože ve dveřích stál podsaditý, faldíkově sádelnatý chlap zcela nahatý. Světlešedé chlupy po jeho celém těle mě připomínali neandrtálce po tornádu, a byl ve věku no, tipnu, tak kolem 55 let najeto. Děd Vševěd prohopsal kolem mě do koupelny, a rychle zavřel za sebou dveře. Koukal jsem na Jirku, který se za ním objevil v chodbě jen ve slipech a tričku, a tiše jsem se ho optal, aby ta návštěva za dveřma mě neslyšela. „Ty vole, kdo to je?“ A Jirka jen špitl:

„Toho si nevšímej, já Ti to pak řeknu, jdeš ven do města?“

Taktně mi tím jasně naznačil, abych zkrátka vypadl, což jsem milerád udělal. Vypadl jsem odtamtud tak rychle, jak podnikatel z finančáku po kontrole. Tak Jirka je asi jakoby ženská? Nevěřil jsem očím a uším, ale pak jsem si začal skládat střípky od té doby, co jsem ho v práci poznal.

Jel jsem metrem do centra, koukal tupě do tmy za oknem, a v hlavě se mi začaly rýsovat takové jisté detaily, co se týče Jirky, jeho názorů na ženský, na chlapy, a tak kolem. Bylo mi divné, že o přestávce v Annonci  četl rubriky, jako on hledá jeho, ale i ona hledá jeho… Docela mě to teď začalo zapadat jak mozaika.

Tak proto on, když jsme se v práci cachtali po celodenní lopotě, chodil do sprch jako poslední. Proto on vždycky tak nějak pohoršeně říkal, že chlap by neměl mít chlupaté nohy, a já si s chlapy v práci zase v duchu říkal, proč je tak po těle Jirka hladký, vyholený, a od solárka do hněda opálený i v zimě. Jirka byl a fungoval zkrátka asi ala Jiřinka.

 

Ten s tím, ta s tou...

A že v dnešní podivné době je to jev dost častý, jsem si vzpomněl díky jednomu okamžiku, kdy jsem byl s partou na tanečku, a k nám se přidala asi 20tiletá holčina. Na otázku, proč je tam sama, odpověděla, že měla rande s klukem, nic z toho nebylo, on totiž ani nepřišel, ani se neomluvil, a tak tu je sama. Byli jsme hned jak sudičky.

„To je dobře, zde je kluků, podívej se kolem,“ konstatovali jsme všichni, co jsme tam byli.

„Jo, je, ale je to na houby,“ odpověděla.

„70% kluků je asi na kluky, s holkama nemluví, jen tiše o nich drbou mezi sebou, chlapi tancují sami s chlapy, i ploužáky, je to na palici. Ostatní jsou jak malá děcka, co jim jde jen o jedno. Tanec a pohyb? Líní jak čuníci. Tak to musím ze sebe s vámi vytancovat.“

Nakonec vlastně ona měla asi pravdu. Vždyť i ve zprávách na netu i v mediích se říká a píše, že to je vlastně jev víc a víc častější, jak chlap s chlapem, tak i ženská se ženskou. Že bych si raději pro jistotu koupil žlutou plastovou kačenu?

Přifrčel jsem podvečerním MHD  z města domů s obavou, abych zase na chodbě neměl live show.

Potichu jsem otevřel dveře a hned jsem hlásil příchod, sotva jsem za sebou zavřel. „Hola, hola, jsem doma, je tu někdo?“

První přišla kočka, mrkla na mě, a mňouknutím „No, to se máš čím chlubit,“ zase zmizela do pokoje.

„Pojď dál, dáme kafe?“ zahlaholil Jirka.

Večerní káva není špatná, a tak jsem souhlasil. Jirka udělal občerstvení, letiště bylo stále rozvrtané po nočním vyvádění, takže jsme hnedka nahodili lechtivé téma.

„Tak co, kdo to byl?“

„Ale jeden na inzerát, co chce noc s chlapem.“

„Nekecej, to jako že….“

„Jo, přece sám víš, já ženským prostě nevěřím. A za druhé stejně nic nebylo. Jen jsem mu to udělal rukou a usnuli jsme. Ale dobrý dva litry, ne?“

„No, prachy jsou třeba,“ odpověděl jsem.

„A teda proč jsi tu měl tu mladou přede mnou, když jsi na kluky?“

„No, ženská je ženská, tohle je jen náhrada. Hele, a večer někam jdeš nebo tu budeš?“ optal se opatrně Jirka.

„Nevím, proč?“

„Protože přijde jeden magor na inzerát a chce, abych byla jako zdravotní sestřička.“

„Jako jak zdravotní…?“ zeptal jsem se už s vážným zájmem.

„No, já ti to ukážu,“ a zmizel do chodby.

Hmm, tak zdravotní sestřička, to asi bude hloubkové vyšetření, pomyslel jsem si, když v tom ťuk, ťuk, a do místnosti vstoupil Jirka.

V mžiku jsem se ocitl v ordinaci jak v Růžovce. Černá paruka s dlouhými vlasy, modrý obleček zdravotní sestřičky, ale ten pravý, komoušovský, s tou bílou zástěrou s křížem přes záda, modrý plášť, černé kytičkové punčocháče a botky na jehlách.

„Tak co, jak? Dobrý?“ zeptal se mě Jirka a čekal ode mne nějaký ten znalecký posudek. Seděl jsem na posteli a zíral na něj mlčky skoro s otevřenou hubou jak na zjevení.

 „Dobrý, ten bude tak vyvalený, že se ti svlíkne na chodbě už rovnou celý,“ dodal jsem. Jirka jako kamarád byl fakt dobrý. I sranda s ním byla.

Proč už doména nefunguje?

Jirka si sedl na postel, opřel se o zeď a kolem si rozložil malování. Šminky, barvičky, lak na nehty, zrcadlo a jal se mezi povídáním dělat na sebe ženský ksichtík. Já se musel smát.

 Kdyby nás někdo viděl, nechápal by. Já si tu u počítače píšu s ženskou ze seznamky, kdy bychom měli čas na setkání, a u mě na posteli se líčí chlap na ženskou. Křiklavě červený lak na nehtech smrděl po pokoji, Jirka si štětečkem čmarykoval barevné odstíny na ksichtík, oči a pusu, Chocholoušek by z nás měl radost.

Vyprávěl mi mezi tím vším o tom, jak žil, proč o vše přišel, rodina se rozpadla, a jiné a jiné peprné informace valil do mě. No vida, to jsem nevěděl.

Když byl načančaný, udělal mi krátkou garde přehlídku umu a ošacení. Kdybych nevěděl, kde jsem, že přede mnou se vrtí Jirka v paruce jako zdravotní sestřička, uvěřím tomu, že v nemocnici dělají dost hezké ženské. Fakt mu to, tomu klukovi, slušelo.    

„Člověče, fakt dobrý,“ znalecky jsem ocenil jeho snahu. Jirka poděkoval, jukl na hodinky a řekl.

„Ty vole, už tu bude,“ a vyplul jak ladná labuť z mého pokojíku. Nedovřel ani dveře u mě a crrrr zvonek. Jirka otevřel vchodové dveře a vpustil pacienta na léčení těla i duše do bytu.

„Pojď dál, už na Tebe čekám.“ Do předsíně vešel chlap. Na první pohled solidně vypadající chlap. Upraven, navoněn, lahev značkového pití v ruce a s krásnou kytkou v druhé ruce. Šmíroval jsem škvírkou ve dveřích, aby mě neviděl. Ještě by mohl žárlit, a on odkráčel s Jirkou ve jménu léčebné procedury do jeho království osvíceného vánočním stromečkem. Byl jsem horší jak zvědavá baba z trhu.

.

Sakra, ale kam ty prachy dává? I na tu otázku jsem časem dostal odpověď. Jirka byl otcem malého kluka, a veškeré peníze mu ukládal na konto, z kterého mu kupoval ošacení, hračky, cpal to horem dolem do něj, měl ho moc rád a pro chvilku, aby s ním byl, by udělal téměř vše. Obdivoval jsem ho v tomto i za tu cenu, která ho to vše stála.

Přijel jsem domu, před barákem jsem jen tak ze zvyku pohlédl na vánoční rozsvícený stromeček za záclonou, a s myšlenkou na Jirku, jak válčí a stará se jako sestřička o návštěvu, jsem potichu otevřel dveře. BINGO.

 Na chodbě se oblékal chlap, který se léčil z čehosi u Jirky, a vedle něho vysmátý Jirka v tričku, slipech a s rozcuchanou parukou. Chlap na mě třeštil oči, kde jsem se tam tak najednou vzal, a kde jsem vzal klíče od bytu. Nastala pravá italská komedie. Vejrali jsme na sebe jak dva puci na ledě, a Don Seladon tikal pohledem vystrašeně na Jirku, na mě, sem a tam, až mu málem oči vypadly.

 „Ahoj, tak jsem doma,“ zalaškoval jsem slovně, neb jsem měl dobrou náladu z toho, jak jsem se s Lídou poznal u stánku, tak z toho, že jsem zase pocintaný jak to čunče.

„Ahoj,“ odpověděl Jirka v dobré náladě taktéž. Bylo evidentní, že oba pánové dělali glo glo glo gloria a bylo jim asi veselo.

„ A vy jste kdo?“ nesměle se zeptal Don Seladon.

 „Já? Já tu bydlím a s Jirkou makáme u stejné firmy. Potřebujete něco?“ dodal jsem odpověď na otázku a zaplul jsem elegantně do svého pokoje. Don Seladon něco zmateně zabrblal, Jirka ho vyšoupl za dveře a pá pá, někdy příště. Zapnul jsem chytrý počítač a než, chudák, načetl data, ťuk ťuk na dveře. Kdo že si mě to žádá? Jirka.

 „Čau,“ a hupsl na postel.

 „Jak bylo ve městě?“ Zvědavě se optal Jirka.

„No dobře, hele jak,“  a ukázal jsem prstem na svou mikinu.

 „No, ty jsi prase, zase si žral, co?“

 „Jo, žral, a máš pravdu. Zákon schválnosti funguje 100%.“ Kečup je kečup.

 „Počkej, udělal jsem baštu, dáš si?“ 

 „Jo, dám a rád.“ Jirka na to že byl chlap uměl moc dobře vařit. Netušil jsem však, co přinese. Na tácu dva talíře brambor a fakt vynikající upravená brokolice jako hlavní chod večeře. Ale taková, že jsem se olizoval až za ušima. Ani jsem na sebe nic neucintnul. Heč.

 Ve výsledku jsme seděli oba opřeni o zeď na mém pronajatém dvojlůžku, cpali jsme do sebe poživatiny, Jirka pil z lahváče na zemi, já colu z druhé strany, do mlaskání vrčel počítač a na monitoru se culila nějaká další adeptka na seznámení. No, nás někdo vidět, tak se picne.

 „Tak jak bylo, dobrý?“ Zahuhlal jsem s plnou pusou bašty.

 „Ale jo,“ zamumlal Jirka.

 „Prosím Tě, ten chlap přišel, byl z toho všeho, jak ho obskakuji jako ve špitále, celý vedle, nažral se, postěžoval si na práci, na rodinu, na ženu…“

 „Počkej,“ skočil jsem mu do řeči, „Von byl ženatý?“

 „Jo, byl, a měl i děti,“ prohodil jen tak Jirka, a já nechápal. Chlap, ženatý, a hledá tohle?

 „A kolik Ti to hodilo?“

 „Tři litry. Pojedeme s klukem do Mulťáku na film, a koupím mu takové to auto na dálkáč. „

 „Jo, tak to se vyplatí,“ dodal jsem.

No ale v duchu jsem si říkal, stejně ale je ten svět tak nějak na palici. A jak s lidmi mává. Kdo ví, co nás všechny čeká. Ještě, že to nevíme.

Domlsali jsme, domlaskali jsme spokojeností nad dobře udělaným jídlem, a bylo vidět, že Jirka má takovou tu kecací náladu. Nevadilo mi to, naopak, ona ta komunikace mezi lidmi stejně jde do kelu, pořád víc a víc věříme počítači a mobil si bereme už i málem do postele, tak co, vykecat se od duše se vším je taky někdy potřeba. Jen mít komu.

 

„Hele, Jirko, třeba Tě naštvu, ale Ty jsi jako by ženská, nebo jak to funguje. Byl si ženatý, podnikal jsi, máš kluka, koukáš po babách jako já, měl si tu jednu na stálo, než si mě nabídl azyl, tak jak to je s Tebou…?“

„No, odseděl jsem si něco za něco, a tam když jsem byl, tak jsem poznal to, co bych nepřál nikomu. Magory, úchyláky, a kdo chce s vlky výti a mít klid, musí se přizpůsobit. Pak mě vyšoupli na podmínku ven a tady jsem poznal, že na inzerátech jsou takový pitomci úchylný, že jim stačí málo, jako tomuhle, co tu byl, a platí za to neskutečný prachy. Tak co,“ uzavřel řeč Jirka. Měl vlastně pravdu.

 

Po krátkém čase jsem si našel pronájem, a Jirka změnil zaměstnání. Rok jsme se neviděli, až náhodně na jedné zastávce MHD. Nebyl sám. Za ruku se držel s velmi sympatickou ženou, s kterou se náhodně potkal, když mlsal ochutnávky v obchodním centru. Občas se potkáváme, a jsou oba dodnes spolu. Takže přece jen jim to vyšlo. Hlavně Jirkovi.

 

Asi se podivíte, proč jsem ten příběh napsal, ale je to nástin jednoho z mnoha životních poznání a zážitků, které nám život připravuje každý den, aniž bychom tušili, co s toho vzejde. Tento zážitek změnil mé dosavadní úsudky na chlapy, kteří, jak se říká, jsou na chlapy. Ale u Jirky to byla vlastně snaha zajistit synovy trocha víc, než by mohl normální cestou. Obdivoval jsem ho v tom, co dělá pro kluka, a za jakou cenu. Já bych na to neměl.

I když si každý říká, já na to nemám, nebo neměl bych, a pak bum… Člověk kouká na co vlastně má, a nemá doopravdy. Myslím opět v tom našem běžném životě.

Zase ale mohu říci, a za tím si stojím, dle reakcí Jirky, jeho chování a přístupu k lidem jako takovým bez rozdílu pohlaví by se mohlo dost lidí kolem nás učit. Málokdy jsem se setkal s tak velkou otevřeností v jednání, s ochotou pomoci druhým, jako u Jirky. I ve slušnosti k druhým. Nezištná pomoc, když jeden nestíhá bez jakéhokoliv „Pro něco za něco,“ upřímnost a kamarádství bez známek rozdílu, zda jsme žena či muž.

A toho je dnes méně a méně mezi námi. Takže pokud máte známé, kamarády s takovými vlastnostmi jako Jirka, (teď nemyslím to, že měl dočinění něco s muži v soukromí), a nezáleží ani na věku, nebo zda je to on či ona, važte si toho, jaký obrovský dar vám život dává.

Dar, který můžeme pevně sevřít, vlastnit, a vážit si ho, nebo ho nechat protéci mezi prsty, a o něj přijít. Je to jen na nás samotných… jakou volbu si vždy vybereme.

Hezké dny, ať se daří, a nezapomeňte, na portálu www.čtidoma.cz najdete vždy něco, co vás zaujme.

Začátek tohoto příběhu najdete zde - Život je nekonečné poznávání

Čtěte také

 

 

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru