Sociální sítě, dar i prokletí. Jste také jejich otrok?

Heslo dne... Kdo nemá Facebook, neni člověk.
11.12.2015 - 07:36  

Na sociálních sítích sdílíme skoro vše. Náš život, radosti, starosti, nálady, naše pocity i naše názory. Většinou jsme na síti všichni happy, ready, chlubíme se tím a tím, ale kde je psáno a dáno, že to je tak? Nebo se v drsné realitě života naopak doslova „patláme ve srabu,“ a nevíme jak z něho ven?

Spousta lidí má potřebu se přes sociální sítě pouze prezentovat v tom nejlepším, a snít písmeny život, po kterém touží, nebo dokonce žijí, a který doporučují jiným. Prokládají to zážitky, děním z divokých mejdanů, ale nepíší o životě, který opravdu prožívají. Je to o klamu ve virtuálním světě, kde se tito prezentují tak, až z toho některé slabší povahy můžou mít deprese, že někdo takto žije v pohodě a oni ne.

Každý z nás jistě má kamaráda či kamarádku, které známe roky, byli fajn, měli čas na společné akce, dalo se s nimi mluvit o všem, ale jen do té doby než propadli Facebooku, Twitteru, a jiným sociálním sítím.

Proč toto píši?

Potkal jsem se po delší době s přáteli, s kterými jsem se znal od dětství. Zašli jsme do jednoho klubu, zasedli ke stolu, a po pěti minutách jsem se začal cítit jak lapená ryba v síti.

Celé hodiny se mluvilo o Facebooku, kdo co tam poslední dobou četl, zveřejnil, kdo tam dal jaké svoje selfíčko, mobily putovaly z ruky do ruky. Krom pár úsečných vět kde trávili volný čas, se komunikace motala stále o lidech na sociálních sítích. Kdo je kdo, odkud, jaký asi je, co napsal, aniž by ho osobně nějak znali blíže.

 

Zaujala mě však jedna věc.

Při komunikaci mezi námi jsem tiše odpočítával čas mezi jednotlivými kontrolami displejů na mobilech, zda někdo neodpověděl, nebo náhodou něco nezveřejnil na síti. Během minuty min 5 x. Asi by to byla pro ně národní tragédie, kdyby o tom ihned nevěděli. Místo toho, abychom si společně po dlouhé době, co jsme se navzájem neviděli, pořádně popovídali, tak se koukali celou dobu do telefonů a kontrolovali displeje, co se děje na síti.

Komunikace přes sociální sítě nemusí být vždy špatné. Občas najdeme i rady, díky inzerci můžeme najít i práci, ale… Nic se rozhodně nemá přehánět. Ale, ruku na srdce. Kolik času trávíme na sociálních sítích jako je Facebook a Twitter smysluplným povídáním? Stačí číst reakce, články, a udělat si svůj úsudek.

 

Většinou to jsou velice strohá slůvka, krátké věty většinou moc nic neříkající. Převážně kopírované fotografie a odkazy někoho, kdo už to vydal dávno před námi. Většinou, jak jsem byl informován, strávený čas na sociálních sítích je pátrání v tom, kdo je tam, odkud je, jak vypadá, a soutěžení o to, kdo z koho bude mít nejvíc přátel. Ruku na srdce. Kolik doopravdy máte kolem sebe reálných přátel, s kterými se scházíte, řešíte normální životní problémy, ale i společně užíváte reálné radosti ze života?

Také desítky, stovky, ale i tisíce, jak někteří uživatelé uvádějí?

 

A u tohoto fenoménu se dá prý vydržet ne hodinu, hodiny, ale celé dny. Občas se společně nadhodí ahoj, já jsem… a odkud jsem… a pak čekáme, kontrolujeme každou minutu, co a kdo napíše, a kdo vůbec odpoví.

 

Bohužel to pak má své následky.

Závislost na mobilu, na sociálních sítích, trávený čas u PC, bolest v očích, o zádech a šíji ani nemluvě. Ve vztahu to pak většinou končí rozchodem, rozvodem, protože zjištění, že jeden z partnerů vyměnil společné partnerství za partnerství s počítačem či mobilem, je destruktivní.

Další problém, jenž nabývá velkých rozměrů, je ztráta běžné komunikace v rodinách, mezi rodiči a dětmi, které žijí život dle řádu sociálních sítí. Nakonec nastane i problém se samým sebou, protože vlastně začne člověk žít virtuálním životem, mezi virtuálními přáteli, jejich názory, a reálné okolí s lidmi, v němž žije, začne brát jako své zlo.

 

Zkuste si představit, kdyby ze dne na den, z hodiny na hodinu, zkolabovaly sociální sítě na týden. Jak by to s vámi a okolím zamávalo ? Zvládli byste to? Nesledovat kdo vám napsal, kdo je připojen, kdo kde je... Zvládli by jste to vy, vaše děti ?

 

Vnímejme reálný život s jeho detaily, které velice často přehlížíme. Nebýt závislák v žití virtuálního života, protože tomu už mnoho lidí věří více než skutečnosti. Neboť po vypnutí sociálních sítí, a počítače takový člověk převážně zůstává sám. Sám se sebou, bez přátel, kamarádů, bez zájmu o okolí, a o vše, co se děje kolem něj. V seznamování to platí dvojnásob. Neni vlastně na něj čas. Neni čas si popovídat s přáteli, posedět jen tak na hodinu u kávy, protože proboha, co kdyby někdo nám napsal, nebo se něco objevilo nového na síti, a my u toho nebyli?  Podívejte se občas na zastávky MHD, sledujte lidi na chodníku, v dopravních prostředcích a v restauracích. Bez mobilu ani krok. Je to občas síla.

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru