Nejošklivější stavby Prahy: Ulice zničená devadesátými léty a barevné paneláky

Praha a krásná architektura jednoduše patří k sobě. Není to však pravidlem a do městské krajiny často zabloudí stavby, které jsou pravým opakem domů z pražských pohlednic. Jaké domy jsou však vyloženě omylem a Praha by se za ně měla stydět?

31.05.2019 - 11:00  
Sídliště mění svoji podobu do duhových barev
Zobrazit fotogalerii (3)

Procházka historickým centrem Prahy se v posledních letech čím dál více stává turistickou džunglí než kulturně povznášejícím zážitkem. Hodnotná architektura je na mnoha místech zneuctěna obrovským počtem reklam a nevzhlednými obchody se suvenýry.

Ty nejkrásnější domy Prahy se tak díky tomu proměňují v komerční odpad. Nabídka thajských masáží na Staroměstském náměstí opravdu nepřipomíná hodnoty, na které by mělo být hlavní město pyšné.

Nejošklivější prvky v pražské architektuře tak paradoxně najdeme v těch nejkrásnějších stavbách v úplném centru Prahy. Jsou však příklady, které posunuly hranice únosnosti ještě dál. O kterých je řeč?

V Celnici

Každá historická etapa má svoje specifika, která se promítají do všech vrstev života. Devadesátá léta jsou v Československu v tomto ohledu opravdu specifická.

Otevřené hranice a trh nedotčený kapitalismem se stal velmi snadným terčem spekulantů a bohatých investorů. Co se hotelového podnikání týče, existuje jedna ulice, kde lze tento nešvar vidět koncentrovaný na několika metrech čtverečních.

Ulice V Celnici, která vede z Masarykova nádraží na náměstí Republiky, je možná pro mnohé obyvatele a návštěvníky Prahy velkou neznámou. Na několika metrech zde však můžeme být svědky nevzhledné architektury devadesátých let.

Ráj hotelů, které materiálem a podivnými tvary devalvují historickou hodnotu místa, je až zarážející.

Nutno dodat, že v posledních letech zde vzniká několik citlivých rekonstrukcí, které podivný skanzen zpátečnické architektury mění k lepšímu. Domy, jež mají jiná velká města na periferii, však zde stále trůní v bezprostřední blízkosti secesních klenotů, jakým je např. Obecní dům.

Paneláky jako z pohádky

Krize bydlení potkala i období socialismu. Minulý režim se k tomuto problému postavil hrdě čelem rozsáhlou výstavbou betonových sídlišť. Byť se v mnoha ohledech jednalo o smělé a zajímavé plány na vytvoření nových samostatných čtvrtí, nelze přehlédnout, že betonová deprese nepřináší žádnou přehlídku architektonické krásy.

Šedivé králíkárny se tak v posledních letech snaží lidé polidštit barvami v naději, že se tím místo změní k lepšímu. Betonové omalovánky však v mnoha případech představují tak absurdní řešení, že depresivní šedivá barva byla ještě estetickým světlem na konci tunelu.

Některé domy se tak místo toho, aby byly o něco snesitelnější, proměňují ve výzdobu hospody čtvrté cenové kategorie. Otázka vkusu je však vždy subjektivní, a tak se není čemu divit, když podobné realizace najdou svoje odpůrce a obhájce.

Reklama je parazit

V obecném ohlédnutí za nešvary pražských nedokonalostí v architektuře města se však nelze nevrátit k všudypřítomné záplavě reklamy všeho druhu. Tam, kam zabloudí davy turistů, se totiž v nejkrásnějších místech Prahy objevují absurdity, nad kterými zůstává rozum stát.

Královská cesta, která je z historického hlediska výkladní skříní evropské architektury, se pod náplavou nevzhledných a všudypřítomných reklam proměňuje v Disneyland a stroj na peníze.

Otupělý turista tak nemá sebemenší šanci pozdvihnout hlavu z uliční úrovně výš, aby ocenil krásu, která je schovaná nad podivnými obchody s českým sklem, matrjoškami, gumovými maskami a fotografiemi svíčkové s gulášem.