Brazilci chtěli být světoví. Futuristický okruh uprostřed močálů ale chátrá, nespasili ho Piquet ani Fittipaldi

Na vlajce mají Brazilci nápis „Ordem e Progresso“. V uplynulých dekádách se jejich země ovšem težko pohybovala směrem k onomu opěvovanému „pořádku s pokrokem“. Ovšem byly časy, kdy se tato jihoamerická země blížila k těm vůbec nejbohatším na světě. Samozřejmě nemohly chybět ani ambice uspořádat velké sportovní události, Velká cena F1 nebyla výjimkou. V roce 1974 se to ale moc nepovedlo, akce skončila v propadlišti dějin. Právem nebo ne?

13.11.2019 - 12:00  
Rovinka s futuristickým „mostem pro chodce“
Zobrazit fotogalerii (6)

Je tomu přesně rok, co v Brazílii převzal politickou zodpovědnost konzervativní prezident Jair Bolsonaro. Pod jeho někdy „železnou rukou“ dle příkladu Donalda Trumpa se začíná hospodářství země zotavovat. Stejně tak se bývalý voják Bolsonaro postavil korupci a kriminalitě, která jeho vlast minulá desetiletí sužovala a  přivedla na mizinu.

Při tom má Brazílie všechny předpoklady, být jednou z nejbohatších zemí světa a byly časy, kdy obrovské brazilské národní hospodářství tento status opravdu mělo. Na přelomu 60. a 70. let stát skutečně vzkvétal. Nebylo projektu, na který by si Brazilci netroufli.

Hlavní město uprostřed ničeho

Právě tehdy realizovali i svůj dávný sen - postavit si hlavní město, ležící v geografickém srdci státu. A nevadilo, že nově vzniklá metropole Brasília právě proto našla své místo oprostřed ničeho. Odstrčená metropole na stovky mil vzdálená od ostatních velkoměst a bez jakékoliv existující infrastruktury. Peníze tu tehdy byly a tak za ohromné náklady vzniklo hypermoderní město s futuristickými stavbami, do kterého se po dostavění roku 1960 museli přestěhovat všichni vládní úředníci.

Představitelé Brasílie nešetřili na ničem a jednou z kratochvílí, které svým obyvatelům hodlali nabídnout, musela být v období triumfů Emersona Fittipaldiho samozřejmě i Formule 1. Nedaleko moderního centra města tedy postavili stejně tak moderní autodrom. Málokdo dnes ještě ví, že se roku 1974 jely v Brazílii hned dva závody Formule 1….

Nový ráj automobilového sportu?

Organizátoři sportovních podniků v Brazílii se snažili již před první mistrovskou velkou cenou Formule 1 přilákat do své země evropskou smetánku. Roku 1972 pořádali v Interlagosu u Sao Paula první nemistrovský závod formule 1 a již před tím se jejich „Temporada“ (mini-seriál závodů pro vozy Formule 2) několik let těšila velké oblibě mezi evropskými hvězdami. Jak by také ne. Do Brazílie je lákalo tučné startovné, krásné počasí uprostřed naší zimy a spousta krasavic daleko od domova.

Autor tohoto článku navštívil více než 150 Velkých cen. Závodní kariéru začínal v německém seriálu Formule Ford na Salzburgring. Tehdy vyhrál jistý Michael Schumacher, který který debutoval ve stejné sezoně. Roman ale vždy vzhlížel ke Grahamovi Hillovi, kterému se jako jedinému člověku v historii motorsportu podařilo vyhrát "velký tripple": Grand Prix Monaka, 24h Le Mans a Indianapolis 500. Romanovi se to podařilo jako novináři. Své příspěvky publikoval po celém světě, nyní je posilou našeho týmu.

Roku 1974 ale Temporada patřila na čas minulosti. Brazilci si totiž umínili, že týden po své Grand Prix uspořádají na právě dostaveném novém okruhu v hlavním městě i nemistrovský závod F1. Na první podnik ultramoderního okruhu, který mimo jiné obsahoval i drive-in-kino, se přišlo (přilákáno Fittipaldiho triumfem v mistráku) podívat 85.000 diváků. Trať pojmenována „Auto Raceway of Brasilia“ působila stejně tak futuristicky, jako samotné nové hlavní město státu. Byla situovaná jen několik pěších minut od středu metropole. Její stavba trvala dva roky a stála 3,5 milionů dolarů.

Autodrom byl jakousi miniaturou Interlagosu a sestával bohužel většinou ze zatáček, které formule 1 brala jen ve třetím rychlostním stupni. K tomu měl dvě velmi rychlé zákruty a dvě pomalé vlásenky. Jeho rovinky byly relativně krátké a tak nabízel jen velmi málo příležitostí k předjíždění – inu „začátek moderních dob“.

Budovy patřící k okruhu byly naprosto „state-of-art“. Mimo třiceti moderních boxů s přívodem vody a elektřiny k nim patřila super široká boxová ulička a jako zvláštní senzace jednotlivé pokojíky se sprchami pro jezdce vystavěné přímo pod převýšenou boxovou zídkou (tato vymoženost ovšem nebyla včas dostavěna). Kolem celé trati byla vybudována široká obslužní silnice, po které se v případě potřeby mohly pohybovat vozy hasičů a sanitky. Trať byla ve všech neuralgických místech obehnána třemi řadami záchytných plotů – prostě bezpečnostní overkill, jaký se jinde rozmohl až o dvě dekády později.

Diváci našli místo na tribunách vybudovaných na navezených valech, ze kterých byl vidět celý plochý okruh. Nejlepší vyhlídku samozřejmě měli ti, kteří si zaplatili jednu z lóží situovaných na střeše hlavní tribuny. Odpovídaly pokojům luxustních hotelů, Ecclestoneho pozdější Paddock Club by se zde mohl učit.

Trať ovšem měla – stejně tak jako celé město Brasília - jeden velmi závažný problém. Vystavěny byly uprostřed bývalého pralesa na rudé písčité půdě, jejíž zrnka v ohromných množstvích neustále nacházela cestu na asfalt a vůbec kamkoliv. Maršálkové tedy ani nestačili rudý písek vymetat z dráhy.

12 vyvolených a dobře zaplacených

Po velké ceně Brazílie v Interlagosu odcestovala polovina startovního pole koncem ledna 1974 zpět do Evropy. Druhá polovina následovala volání brazilských petro-dolarů a vydala se do neznáma: na 1 000 km vzdálený okruh v Brazílii.

Pozvání rozdat si to o „President Medici Trophy“ přijalo 12 jezdců, z toho byli tři zbožňovaní domácí borci. Hlavním hrdinou publika a médií byl přirozeně Emerson Fittipaldi v jediném McLarenu M23. Kamery stanice Rede Globo TV (byl to tento mediální gigant, kdo zaplatil Ecclestoneově cirkusu 160 000 liber „nástupného“) a desítky novinářů se mu na party lepili na každém kroku. Vedle mistra světa roku 1972 byl na startu i jeho starší bratr Wilson, kterého Ecclestone nechal jet v továrním Brabhamu. Možná ještě oblíbenější byl Carlos Pace (jel za Surtees) „protože nevedl Fittipaldiho jet-set-život“, a byl proto fandům blíže.

Lokální matadoři měli celkem přehlednou konkurenci. Druhý Brabham osedlal úhlavní nepřítel Brazilců, Argentinec Carlos Reutemann a byl vedle Jodyho Schecktera na Tyrrellu papírově jediným vážným soupeřem Emersona Fittipaldiho.  

BRM vyslal do pralesa dva vozy pro Jeana-Pierra Beltoiseho a Henriho Pescarola, March další dva pro Howdena Ganleye a Hanse-Joachima Stucka. Pole doplnili Jochen Mass na druhém Surteesu, Arturo Merzario na jediném vozu Franka Williamse a James Hunt, který chtěl vlastně poprvé vyzkoušet nový Hesketh. Praskla v něm ale nádrž a tak Superstar nastoupila se svým osvědčeným Marchem.

Není všechno zlato, co se…

Když týmy dorazily, tak se ukázalo, že to nejsou pouze sprchy, které ještě nejsou hotové. I na trati se až do prvního tréninku ještě pilně pracovalo. V pátek proto vozy vyjely jen na hodinovou seznamovací jízdu.

Dvě 2,5hodinové sobotní sessions z části silně propršely. To sice vedlo k tomu, že déšť vymyl z dráhy písek, na některé jiné prvky ale při stavbě nezbyl čas. Betonové posty maršálků podél trati nebyly chráněny ani záchytnými ploty, ani starými pneumatikami a lze si lehce představit, co by se stalo, kdyby se některý z jezdců „trefil“ právět tam.

Všichni ale měli štěstí a kvalifikace se v mnohém ohledu vydařila. Nejrychlejší sice byl nemilovaný „El Lole“ Reutemann, další tři piloti ale následovali v odstupu pouhých dvou desetin: národní hrdina Fittipaldi se postavil vedle něj do první startovní řady, druhou tvořil Scheckter s druhým domácím miláčkem Pacem. Horší ovšem bylo, že ostatní vozy na tuto čtveřici již dosti ztrácely.

Pátek i sobota se obešly bez vážné nehody, jen oba Němci své vozy poškodili. Na konci rovinky před druhou zatáčkou se zasekl plyn Maasova Surteese a Jochen letěl do záchytných plotů, které vykonaly dobrou práci. Nepříjemné bylo jen to, že trvalo dost dlouho, než se o jezdce zamotaného do pletiva začali zajímat očividně zle trénovaní záchranáři. Naštěstí nic nehořelo. Na stejném místě uklouzl o něco později i Stuck: „Jednoduše jsem brzdil přiliš pozdě. Jochen mi naštěstí „otevřel“ uličku v těch plotech a tak jsem letěl rovně dál po jeho stopě, aniž bych do něčeho vrazil.“ Zatáčce se od té doby říkalo „German Corner“.

Hlavně, že vyhrál Emerson  

V neděli se startovalo již půl hodiny před polednem a Reutemann s Fittipaldim předvedli publiku napínavý sprint do první zatáčky. Argentinec se na brzdě prosadil a vedl před domácím favoritem a Merzariem. Pilot Franka Williamse poté dle očekávání nedokázal držet krok s Brabhamem a McLarenem na špičce a boj o vítězství se proměnil v duel. Tisíce lidí na tribunách přitom vždy hlasitě slavily každý Fittipaldiho útok na Reutemanna.

V sedmém kole udělal Emerson s Carlosem konečně krátký proces a rychle mu ujel, zatímco Reutemanna dohnal i Jody Scheckter. O kolo později ztratil Reutemann své druhé místo a tři kola později stálo toto hostování Brabhamu v Brasílii Eccelstoneho drahý explodovaný Ford-Cosworth...

Ken Tyrrell možná nakrátko doufal, že jeho pilot Scheckter dotáhne i lídra, Fittipaldi ale také přidal a po 40 kolech si dojel pro vítězství před nadšenými krajany. Scheckter dojel o 13 sekund za ním jako druhý a Arturo Merzario se postaral dobrým třetím místem o nejlepší výsledek Williamsova týmu sezony.

Poslední, komu dominantní Fittipaldi nenadělil celé kolo, byl Jochen Mass. Wilson Fittipaldi byl na pátém místě druhým nejlepším Brazilcem, zatímco Carlos Pace dojel s vynechávajícím motorem poslední. U obou Surteesů po závodě shledali mechanici nalomená horní ramena zadních závěsů – kola tedy držely prakticky jen poloosy. „Kvůli podobným životu nebezpečným defektům jsme s Pacem tým Johna Surteese ještě během roku 1974 oba opustili,“ vzpomínal Mass později.

První a poslední vrchol futuristické trati 

Plány usídlit na tomto okruhu od roku 1975 velkou cenu Brazílie natrvalo a Interlagosu využít pro závod mistrovství světa značek neuspěly. Na maličký motodrom uprostřed futristické architektury se Formule 1 už nikdy nevrátila. V Interlagosu se jezdilo ještě do roku 1977, než se Grand Prix přestěhovala úplně jinam. Roku 1978 byl na vysušených močálech u Ria de Janera dokončen autodrom Jacarepagua a cirkus Grand Prix se v blízkosti pobřeží Copacabany na 12 let cítil lépe než ve špinavém hnízdě kriminality jménem Sao Paulo nebo na malém okruhu v odlehlém hlavním městě.

A samotná Auto Raceway of Brasilia? Konaly se na něm již jen národní podniky, pokud vůbec. Upadal stejně tak, jako stát Brazílie a jakéhosi face-liftingu se mu dostalo až o 20 let později, kdy ho koupil Nelson Piquet. Investoval do jeho modernizace 1,2 miliony dolarů, ani on ale neuspěl. Velké mezinárodní závody se tam již nevrátily.

Přesto byla tato trať pro trojnásobného mistra světa Piqueta srdcovou záležitostí. Jeho otec byl vysokým státním zaměstnancem, a tak Nelson vyrůstal právě v Brazílii. Roku 1974 již sám závodil a zeptal se, zda by mohl právě při výše popsané „Mediciho Trofeji“ týmu Brabham vypomáhat. A tak coby pomocníček leštil bílý Brabham („Pracoval jsem výlučně na voze Wilsona Fittipaldiho, na Reutemannovo auto bych ani nesáhl!“), vůz značky, se kterou se měl později stát dvakrát mistrem světa…