Ten den si budu pamatovat pořád

U téhleté fotky je mi vždycky do breku
 

17. listopadu 1989 jsem seděla v Parnasu na postgraduálu. Ten se mi tenkrát podařilo s vypětím všech sil a díky pomoci známých zařídit proto, abych nemusela na VUML. Mladší netuší, co to bylo, starší chápou. 

Poslouchali jsme soudružku docentku, která nám vyprávěla o dějinách „socialistické“ žurnalistiky takovým způsobem, že jsme nevěřili svým uším. Hned jsme se museli jít trošku vypovídat a trochu víc to spláchnout vínem, abychom to strávili bez duševní újmy. I když jsme tušili, že se semele něco víc než v předešlých dnech a týdnech, prošvihli jsme právě tu nejdůležitější událost.

Přečtěte si: Jak slaví listopad města nad Prahou?

Schůze byly jen pro silné povahy

Pracovala jsem v té době v redakci, která patřila jedné společenské organizaci. Psali jsme především o zdraví a zdravotnictví, což bylo fajn a dalo se tam tedy žít, jen šéfredaktor musel jednou za měsíc napsat více či méně angažovaný editorial (tehdy úvodník). Ale museli jsme schůzovat. Děs a hrůza, hned potom rychle na pivo. Vzpomínám, jak mě kolega Vašek Suchý jednou úplně vážně varoval: „Hele, Jano, dávej si na to bacha, ty máš strašně čitelnej obličej. Hlídej si ty svoje ksichty, budeš v průšvihu.“

Pivo jsem tehdy ještě neuměla pít, a tak mi vždycky u kamen v hospodě U kocoura koupili becherovku, kterou jsem ucucávala a poslouchala řeči.

Jak to bylo

Poměrně pozdě večer onoho 17. listopadu jsme přišli domů v poněkud veselejší náladě. Ze svého pokoje vykoukl pobledlý – jak jsem si později uvědomila - potomek, tehdy ve 2. ročníku vysoké školy, a když obhlédl situaci, rozhodl se poreferovat až ráno.

Při snídani vyprávěl: Nebyl v onom nejkritičtějším místě v podloubí na rohu Mikulandské, kde je třískali obušky, ale podařilo se jim s několika spolužáky utéct jedním z mála otevřených průchodů. Odnesl to jen pořádnou modřinou a nohou naraženou o padající popelnici. Byl ale přímo TAM a jeho vyprávění nebylo vůbec hezké.

Děti proti tehdejší policii

Hned ten den jsme zase schůzovali a měli diskutovat o situaci. Nikdo pořádně nevěděl, co se stalo…

Děti nám nikdo třískat nebude

Vůbec nejsem statečná. Nerada mluvím před stovkou lidí, raději píšu. Ale to jsem nevydržela. „Hrdinka“ vstala – když jsem opravdu naštvaná, tak mluvím na rozdíl od normálního breptání pomalu a logicky – a řekla, že už toho má dost. Že ví, jak si svoje dítě vychovala a že ho nikdo mlátit nebude! Nikdo! Natož nějakej příslušník!

Ne že bych rozpoutala revoluci i v tom malém domě na Malé Straně, ale následně jsme museli (měli jsme organizace po celých Čechách) stokrát odpovídat na otázky typu „co to tam v té Praze děláte“ - ale už se to rozjelo.

Vzpomínala jsem na rok 1968

Václavák byl náš, Letná taky. Akorát když zpívala Marta Kubišová Modlitbu, tak se všichni kolem mě radovali a já brečela, protože jsem si vzpomněla na rok 1968, který jsem zase já zažila ve 2. ročníku na své fakultě, a samozřejmě na Jana Palacha. A bála se, že to zase nedopadne dobře.

V metru jsme si všichni, my normální lidi, posílali vzkazy, usmívali se na sebe a byli na sebe hodní. Švadlenky na Můstku nám házeli trikolory, objevily se placky Havel for prezident. A „my už budeme hodní, nechte nás tady“ říkali i tehdejší skinheadi. Taky nevíte, kdo to byl? No jo, no. To jen my pamětníci… Hezkých vzpomínek mám kupu.

Dopadlo to tak, jak mělo?

Dopadlo to, nebo ne? Ze začátku to byla nádhera a pocit, že jsme se dožili něčeho, v co jsme nikdy nedoufali, a že teď už budeme žít šťastně až do smrti. Za pár let už to bohužel bylo všechno trochu jinak… Ale "zaplaťpánbu", že se to stalo...

Přečtěte si také: 17. listopad v Praze bude spojen s událostmi v Paříži

 

Pamětní deska v podloubí na Národní třídě

To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru