Mlsný jazýček našich předků: Pochutnali byste si na středověkých dobrotách?

Pro současného člověka je samozřejmostí, honí-li ho mlsná, že v obchodech nalezne regály plné nejrůznějších sladkostí. Napadlo vás však někdy, čím chuť na sladké zaháněli lidé v dávné minulosti, když neznali ještě cukr? Pojďme se podívat do středověké kuchyně, v níž se dobroty pro mlsný jazýček připravovaly.

 

02.01.2019 - 10:00  
I naši předkové si ve středověku dopřávali sladká jídla
Zobrazit fotogalerii (3)

Moderní člověk nemá problém připravit jakékoliv sladké jídlo, neboť se mu k tomu nabízí hned několik druhů přírodních sladidel - cukr řepný i třtinový, stévie či umělá sladidla v podobě sacharinu, aspartamu, sukralózy či cyklamátu. 

Bez cukru ani ránu

Je však třeba myslit na to, že řepný cukr se začal v Evropě prosazovat až v 19. století, neboť jeho výroba nebyla známá, a že do té doby se sladilo spíše cukrem třtinovým či medem. Třtinový cukr se naučili ve 14. století rafinovat Benátčané a obchodovali s ním i se zeměmi střední Evropy. Byl velice drahý, považovaný spíše za lék, do našich zemí se dovážel a mohly si ho dopřávat jen bohaté vrstvy obyvatelstva.

Ostatní se museli spokojit s medem nebo ovocem. Když se na toto podíváme z pohledu současnosti, kdy med svou cenou i přes 200 Kč za kilogram dalece předčil třtinový cukr, je zajímavé, jak se karty obrátily.

Kaše na jakýkoliv způsob
Naši předkové si ve středověku rádi pochutnávali na různých druzích kaší - slaných i sladkých. Ty sladké patřily spíše na sváteční stůl. Oblíbená byla například tzv. varmuža, což je ovocná kaše s medem a kořením. Kaše se sladily kromě medu také lesními plody - malinami, jahodami, borůvkami, brusinkami, dřínem, morušemi nebo sušeným ovocem - jablky či švestkami. Med byl určen více pro sváteční chvíle.

Ve středověku bývala každodenním jídlem prosná kaše, vařila se však také kaše z pšenice nebo ovsa. Pokud byl nedostatek obilí, museli naši předkové vzít zavděk drcenými žaludy nebo semeny merlíku. Velmi často se kaše připravovala i z luštěnin - hlavně hrachu nebo čočky. Aby kaše dobře vypadala a chutnala, dobarvovala se ovocem.

Sladká kaše ze smetany a piva
Kdo ze současných smrtelníků by si dal kaši připravovanou ze sladké smetany, vajec, vína či piva, mandlí a rozinek a ochucenou skořicí? Pravdou totiž je, že středověké víno či pivo chutnalo zcela jinak než to, na které jsme uvyklí v dnešní době.

Pivo bylo nazývané tekutým chlebem i proto, že bývalo husté jako kaše a obvykle se pilo z misek. Trpké a kyselé domácí víno chudší vrstvy obyvatelstva ve středověku používaly spíše při přípravě jídel než na pití. A drahá dovozová vína bývala výsadou šlechty, církve a měšťanů.

Perník jako oblíbená pochoutka
Od 14. století si naši předkové pochutnávali také na perníku. První zmínka o něm je z roku 1335 a váže se k městu Turnovu. Bez zajímavosti určitě není, že tehdejší perník chutnal téměř podobně, jak ho známe nyní, snad s tím rozdílem, že dříve se do něho přidávalo více koření. Některé prameny hovoří až o 90 druzích koření, z nichž vynikal hlavně pepř, dle něhož se perníku tehdy říkávalo peprník.

Směs koření bývala tajná, cechy perníkářů si toto tajemství střežily jako oko v hlavě a pod hrozbou trestu smrti jej nesměly vyzradit. Perníkové těsto zrálo po dlouhou dobu několika týdnů, než bylo připravené k použití. K výrobě perníků se používaly vyřezávané dřevěné formičky, do nichž se těsto natlačilo a ornament se vytiskl na perníku. Vznikaly tak zajímavé motivy.

Perník patřil mezi trvanlivé pečivo, které díky přísadě velkého množství koření a suchosti vydrželo i několik měsíců bez ztráty kvality.

Marcipán jen pro bohaté
Mlsný jazýček těch nejbohatších vrstev si ve 14. století rád dopřával další laskominu - marcipán, jehož hlavní přísada jsou mandle. Lidé věřili, že jeho pojídáním si prodlouží život. Marcipán se do Evropy dovážel z arabských zemí. S rozšířením výroby třtinového cukru po objevení Ameriky se marcipán stal přístupnějším i pro méně majetné vrstvy obyvatelstva.