Temná pole metropole. Barrandovské terasy mají to nejlepší za sebou, přesto jim svítá na lepší časy

Za první republiky patřilo Československo mezi deset ekonomicky nejvyspělejších zemí světa a pokrok byl vidět opravdu všude. Dnes nám bohužel tuto zlatou éru připomínají už jen útržky z novin a v Praze též rozpadající se Barrandovské terasy. Dříve luxusní čtvrť, kde žili jen ti nejbohatší, nyní patří k nejhorším v metropoli. Počátkem letoška se však věci daly do pohybu. Je to snad znamení toho, že se celé Česko začíná měnit také k lepšímu? 

07.01.2019 - 07:00   |  
Výlet na Barrandovské terasy spojený s procházkou přírodou si jistě užijete. Občas to chce ale silnější žaludek.
Zobrazit fotogalerii (21)
Za svůj vznik vděčí Barrandovské terasy podnikateli ing. Václavu Havlovi, otci pozdějšího českého prezidenta, který se po svém návratu z USA rozhodl postavit moderní zahradní čtvrť pro pražskou smetánku. 

Inspirovaly ho k tomu hlavně čtvrti kalifornských boháčů, a tak již v roce 1927 začal s výstavbou. V témže roce byla otevřena vyhlídková restaurace Terasy, ve své době nejmodernější v ČSR, později následoval také plavecký bazén a nakonec i vilky pro honoraci.  

Barrandov se dnes řadí mezi nejznámější sídliště v Praze. Žije zde více než dvacet tisíc lidí a počet nově příchozích stále stoupá. Většina z nich však přesto musí denně dojíždět tramvají do relativně vzdáleného centra, přičemž si cestu mohou zpestřit pohledem na svět, jenž příliš vábně nevypadá. Celá oblast rozprostřená mezi barrandovským sídlištěm a Smíchovem připomíná tak trochu konec světa. Zkrátka zapomenuté místo, kde byste se sami za tmy toulat nejspíš nechtěli.  

Ztracená varta, kde lišky dávají dobrou noc

O tom, že výlet k Barrandovským terasám bude stát za to, nás ubezpečuje již zastávka Hlubočepy, kde opouštíme tramvaj. Nikde nikdo, jen počmárané nástupiště a vrávorající bezdomovec, který nás žádá o peníze na pivo. Pocit dobré nálady a radosti z výletu rychle mizí poté, co projdeme podchodem a zamíříme k nedaleké železniční trati. Zrovna po ní hučí vlak a pěkný hluk je slyšet i z blízké dálnice. Zkrátka dopravní křižovatka jak vyšitá. 

Na tom by ale nebylo nic neobvyklého, protože v Praze kromě lokality Na Slatinách jen stěží najdeme klidné místo, avšak největší pohnutí přináší samotné prostředí. Počmárané mostní oblouky ukazují, kam místní mládež chodí trávit volné chvilky, zatímco rozpadající se dřevěná bouda, z níž se kouří, dává jasně najevo, že také Barrandov mají lidé bez domova rádi. Dlouho proto neleníme a pod bedlivým dohledem zvědavého železničáře z nedalekého stavědla míříme směrem ke skalám. 

Pražský pacifik, který jedno půlstoletí změnilo v ruiny

Míjíme několik polorozpadlých a shořelých budov, které jasně ukazují, že se blížíme k tolik vytouženému cíli – Barrandovským terasám. Na to nás přitom upozorňuje i další spolehlivý ukazatel, a to zvyšující se množství odpadků povalujících se všude kolem. Mohutné skály, naučná stezka a bordel, opravdu zajímavá kombinace. Náhle vstupujeme do velké prolákliny a konečně tak můžeme spatřit proslulé Barrandovské terasy v celé své kráse. 

Na první pohled to sice může vypadat, že až v 80. letech 20. století postavené sídliště Barrandov nemá svým návštěvníkům co nabídnout, ale opak je pravdou. Za zmínku tak stojí třeba Chaplinovo náměstí se sochou slavného herce od sochaře Vladimíra Preclíka. 

Rozhlehlý komplex plný rozpadajících se staveb, zarostlých parků a pustých zahrad na nás působí opravdu monumentálním dojmem. Se zájmem vzhlížíme nahoru k funkcionalistické vyhlídce postavené slavným architektem Maxem Urbanem, která i po téměř sto letech stále přitahuje pozornost. Těžko si přitom pomyslet, co by řekl, kdyby viděl, jak jeho slavné dílo nakonec dopadlo. 

Přestavět na hotel? Ztratí své kouzlo

Tu samou otázku si nejspíš klade každý, kdo do těchto končin zavítá. Přestože nyní již zašlou slávu takřka nic nepřipomíná, dříve tu muselo být doopravdy hezky. Ze skokanské věže, která nyní trčí jako ponurý památník, se naskýtal krásný výhled na řeku, protože náletové stromky tu samozřejmě nerostly. Naopak, všude vládl klid a pohoda. Tu přerušila až okupace českých zemí Němci a následné podřízení areálu válečným účelům, které jako by předznamenalo jeho pozdější zánik.

„Jó, kdysi to tu bylo velký. Všude spousta lidí, bylo tady prostě živo, alespoň co vím z vyprávění rodičů,“ rozplývá se muž, který se do zdejších skal zrovna vydal se psem na procházku. O tom, jak by si představoval budoucnost Barrandovských teras, ale příliš mluvit nechce. Nakonec však připouští, že by možná vše nechal přesně tak, jak je. „Víte, oni to tu začínají přestavovat na nějaký hotel či co, ale to pak ztratí to kouzlo,“ dodává nostalgicky. 

Polorozpadlé budovy má podle plánů projektantů nahradit moderní hotel s místem pro více než dvě stě hostů. Stejně tak by mělo dojít ke vzniku komplexu apartmánů a chybět prý nebude ani inovativní vyhlídková restaurace zaměřená na kuchyni první republiky. 

Terasy už nebudou jen pro smetánku

Zatímco dole v údolí totiž panuje klid, a tak si alespoň můžeme prohlédnout nedávno opravenou naučnou stezku, natolik kontrastující se zdevastovanými domky, nahoře na samotných terasách vládne čilý stavební ruch. Vydáváme se proto zpátky k mostu, odkud se dá dojít přímo ke zchátralé budově dřívější restaurace a vyhlídky. Nacházel se tady i slavný Trilobit bar určený smetánce. Později se ho však místním bezdomovcům podařilo proměnit na uhel.

Chceme si prohlédout budovu a pořídit nějaké fotky. Výhled je odtud totiž skutečně krásný, ale máme smůlu. Vše je již zataraseno vysokým plotem, a tak se můžeme kochat jen zdálky. „Staví se tu nový hotel s restaurací, a prý má být pro všechny. Prostě místo, kde si užijeme hezké sobotní odpoledne se vším všudy," vypraví nám radostně mladá běžkyně, na kterou narážíme. Sama je přitom z proměny celého místa nadšená. "Je přeci fajn mít možnost vyrazit někam s rodinou," myslí si. 

Vypadá to, že život se tak na Barrandovské terasy, které znárodnění po roce 1948 a následný nedostatek péče postupně proměnilo v ruiny, v brzké době zase vrátí. Dlouholeté ticho tak opět nahradí cinkání talířů a vůně prvorepublikových lahůdek, které se zde budou podávat. Zda však všechny tyto změny budou změnami k lepšímu a jestli se této pozapomenuté pražské čtvrti podaří navrátit zpět její bývalý lesk a slávu, nicméně ukáže teprve čas.