Jiří Kajínek jako národní hrdina. Dvojnásobný vrah českým idolem

KOMENTÁŘ Snad poprvé v životě se opravdu stydím za to, že jsem Čech. Je mi smutno z národa, který se obrací k dvojnásobnému odsouzenému vrahovi a vzývá ho jako svého Boha. Bohužel se přidala i řada novinářů, kteří podlehli jakémusi kultu osobnosti. Jiří Kajínek však není Jánošík a my nejsme na začátku 18. století. 

29.05.2017 - 07:24   |  
Pro média jasně největší hvězda za posledních několik let
Zobrazit fotogalerii (3)

Žijeme v šíleném světě, o tom není sporu. Ze všech stran se na nás valí propagandistický balast, politici se nás snaží přesvědčit o své zvrácené pravdě a přitom dělají všechno pro to, aby si nahrabali do svých korýtek. Vládní fraška, kterou se celý národ bavil více než týden, budiž toho důkazem. Jsou však věci, které až tolik k smíchu nejsou. 

Rozsudek nikdo nezrušil

Bez nadsázky se dá říct, že Jiří Kajínek je dnes už legendou, což u nás za života dokázal málokdo. Snad Karel Gott, Jaromír Jágr? A Jiří Kajínek. Zajímavá partička. Nejznámější český vězeň byl 23. června 1998 Krajským soudem v Plzni odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody pro trestný čin vraždy a další méně závažné trestné činy. Od té doby rozsudek nebyl zrušen, stále platí. Prezident Miloš Zeman ve své honbě za mocí přesto sáhl k udělení milosti. 

Kajínek měl problémy se zákonem už v roce 1974 jako nezletilý. Poprvé si šel sednout o osm let později za vloupačky do chat. O tři roky později byl odsouzen za vykrádání bytů a útok na veřejného činitele, když železnou tyčí zranil tři policisty. Od Václava Havla dostal milost, ale byl následně znovu odsouzen na sedm let za vloupání do dvaceti bytů. Propuštěn byl na podmínku.

Kajínek nejméně dvanácti výstřely doslova popravil plzeňského podnikatele Štefana Jandu a jeho bodyguarda Juliána Pokoše. Těžce zraněn byl i další Jandův osobní strážce Vojtěch Pokoš, který následně vypovídal jako korunní svědek. Ze spisu, který má více jak deset tisíc stran, se však lze dočíst, že nebyl zdaleka jediným. Proti Kajínkovi svědčila i řada dalších lidí. Jeho vina byla prokázána a několikrát potvrzena. 

Jistě, můžeme spekulovat o tom, jestli byl na místě sám nebo nebyl. Řada odborníků se dnes přiklání k názoru, že Kajínek střílel, ale měl minimálně jednoho pomocníka. Dá se polemizovat o tom, kolik policistů do toho bylo zataženo. Možná. Ale pokud jde o samotného Kajínka, soudy rozhodly. Prezident České republiky si tedy vzal na triko propuštění odsouzeného vraha. Pokud by se zasadil o otevření spisu, aby vyvrátil spekulace jednou provždy, neřeknu ani popel. Přitom nemusíme chodit daleko pro podobný případ, který se nakonec krutě vymstil. V Rakousku se vězeň Jack Unterweger stal v podstatě národním hrdinou. 

Po propuštění v roce 1990 začal pracovat jako novinář a stal se spisovatelem. Následně zavraždil dosud nespecifikovaný počet prostitutek, odsouzen byl "jen" za devět zmařených lidských životů. Jednou z obětí byla i Češka Blanka Bočková. Unterweger měl dar "zblbnout" davy, přesvědčil je pomalu i o svém božství. Rakušané ho milovali stejně, jako teď Češi zbožňují Kajínka. Snad je to něco jako Stockholmský syndrom, kdy oběť přilne k pachateli (nejčastěji únosci) a lidé přestávají vnímat fakta a realitu. 

Soudům se plivlo do tváře

Jsme národem radilů, známe odpověď prakticky na všechno. Hlavně v hospodě dokážeme určovat sestavu trenérům, dělat politická rozhodnutí, odsuzovat. Ale teď se jasně ukazuje, že pod tím vším jsme neuctiví k instituci, jakou je soud. Nevážíme si lidského života, když oslavujeme odsouzeného vraha jako rockovou hvězdu první velikosti. A z toho je mi stydno.

Neřeším teď Miloše Zemana, který dobře ví, co dělá. V předvolebním boji bude na obálkách magazínů, kam by se jinak nikdy nedostal. Objeví se všude přesto, že oficiálně vlastně nedělá žádnou kampaň. V rámci ukazování své moci udělá cokoli. Je mocí posedlý. Klidně pustí na svobodu vraha, i když několikrát tvrdil, že mu milost nikdy nedá. Soudcům a soudům bez mrknutí oka plivne do tváře a udělá z nich nuly. To je prostě Miloš Zeman, kterého jsme si zvolili. Takže neremcejme, hlavou státu je člověk, který vzešel z naší vůle. Kdo chce, spočítá mu to při prezidentské volbě. Do té doby je nás všech, musí být. 

Jsme vážně tak špatní?

Tady jde ale o mnohem víc než o Zemana. Jde o nás, o Čechy jako takové. Ukázali jsme se ve světle, které není hezké. Odhalili jsme pravou tvář. Dokonce i my, novináři. To, co některá média předvedla, je velmi smutný příběh. V den spáchání ohavných teroristických činů v Manchesteru, během kterého umíraly děti, oslavovaly propuštěného vraha. V kontaktu s Kajínkem je navíc zajímalo všechno možné, jenom ne pravda. Radovali se, že je venku, bouchali šampaňské.

Televize Prima mu snad dokonce nabídla práci ještě předtím, než s ním zveřejnila naprosto neprofesionální rozhovor. Seriózní zpravodajství šlo stranou, přistoupilo se na bulvár, hrálo se na emoce. A my jsme na to jako konzumenti těchto informací horlivě kývli. Komu to připadlo divné, kdo se nad tím pozastavil? Z vězení přeci vyšel hrdina, český Robin Hood! Tenhle však nikdy chudým nedával. Naopak, velmi rád jim bral.