První dochovaná zmínka o úpravě zlomeného nosu nalezneme v Egyptě v první polovině 3. tisíciletí př. n. l. Zde je tedy pomyslný začátek plastické chirurgie. Obor lékařství už ve starém Egyptě pracoval s estetickou úpravou zevnějšku, ale největší pokusy, které připomínají dnešní chirurgické zákroky, byly vykonávány na zemřelých. Některé mumie egyptských panovníků měly ve tvářích vložené obrazy, pravděpodobně aby byl jejich vzhled krásný i po smrti.
Indie kolébka plastické chirurgie
Už v 8. stol. př. n. l. můžeme hovořit o prvních úspěšných operacích, které byly vykonány na živém člověku. Vše se odehrálo v Indii a nešlo o žádné náhodné experimenty. Z této doby existuje i první seriozní pojednání o plastické chirurgii, které se věnuje postupům jak nahradit nos nebo ucho. Dotyční o něj přišli buď ve válce, nebo kvůli cizoložství.
Z Indie pochází i první konkrétní postava tohoto oboru jménem Sushruta. Sepsal dokonce knihu, kde popisuje, jak rekonstruovat nos a uši. Využíval kusu kůže z čela nebo tváře, aby ji pak pomocí kovových destiček přišil na dané místo.
Kůže z paže
V průběhu let se plastické operace rozvíjely velmi pozvolna. Hlavním důvodem byla strašlivá bolest, kterou pacient zažíval kvůli chybějící anestezii. Vznikalo také velké riziko infekčních onemocnění.
V 15. století principy plastických operací o nějaký kus dál posunul německý lékař Heinrich von Pfalzpaint. Ten jako první v Evropě popsal "Jak je možné vytvořit nový nos, o který člověk přišel po útoku psa". Používal k tomu kůži ze zadní strany paže.
Zedník z Indie
Zásadním obdobím pro chirurgii se datuje období konce 18. století. Inspirací pro britské lékaře bylo sledování indického zedníka při jakési chirurgické práci. Ten mistrně odoperoval nos britskému vojákovi, který mu uřízli v tureckém vězení. Technika, kterou použil, se následně rychle šířila po Evropě. Jeden z hlavních propagátorů byl Karl Ferdinand Graefe, který své znalosti aplikoval při operaci rozštěpu nebo očních víček.
První světová válka
Za zakladatele moderní plastické chirurgie se považuje novozélandský lékař Harold Gillies. Ten svůj talent a inovační techniky plně rozvinul během první světové války. Množství znetvořených mužských tváří ho donutily jednat. Vymohl si otevření speciálního oddělení v Cambridgské nemocnici, kde provedl společně se svým týmem 11 tisíc různých operací. Nově vyzkoušené postupy se staly základem dnešní plastické chirurgie.
V šedesátých letech se objevuje silikon a v roce 1962 vyvinul Thomas Cronin první implantáty vyrobené ze silikonu. V průběhu následujících deseti let se silikon používal k vylepšení snad každé části těla.
Plastika jako byznys
Dnes se plastická chirurgie rozvinula ve velmi lukrativní byznys na zkrášlení těla v touze za dokonalostí. V USA má každá dvacátá žena silikonová prsa. Operace této partie těla má i českou stopu. První úspěšný pokus má podpis chirurga s českými kořeny. Vincenz Czerny odoperoval jedné zpěvačce nádor v prsu. Prohlubeň, která následně vznikla, jí činila velký problém, a tak prosila doktora, aby to nějak vyřešil. Paradoxně při vyšetření objevil nezhoubný nádor i na zádech, kůži jí voperoval na místo chybějícího prsu.
Tento příklad úspěšné operace je spíše výjimečný. Lékařské pokusy o zvětšení ženských prsou prošly i několika bizarními omyly. Než se začly využívat silikony, používaly se všemožné materiály. Pro bohaté slonovina a pro chudé dřevo, ale i skleněné kuličky nebo chrupavky z dobytka. Vedlejšími účinky pak byly časté záněty, odumírání kůže, infekční onemocnění a v některých případech i smrt.
V dnešní době se lekářská medicína vyvinula v bezpečný a hlavně prosperující obchod, kde nezdravé jsou pouze závislosti na častých proměnách vzhledu. Původní myšlenka pomoci lidem po úrazu nebo nemoci je sice v ústraní, ale stále je to hlavní obor odborné plastické chirurgie.
