Válka v Iráku postavená na lži. Tisíce mrtvých a nestabilní země urychlila nástup Islámského státu

Přesně před šestnácti lety George W. Bush sdělil Saddámu Husajnovi ultimátum, aby do 48 hodin opustil území Iráku. Pokud tak učiní, k žádné invazi ze strany Spojených států nedojde. Irácký diktátor neuposlechl, a tak začala druhá válka v zálivu, která se stala dalším velkým válečným neúspěchem, jehož důsledky jsou znát dodnes. 

18.03.2019 - 10:00  
Zobrazit fotogalerii (4)

Osm dlouhých let trvalo, než poslední vojáci opustili území Iráku. Během celého válečného konfliktu bylo v důsledku vojenských střetů zabito téměř 160 tisíc lidí, z toho 130 tisíc z řad civilistů. Čísla, která zpracovala britská nevládní organizace Iraq Body Count, však nemusí odpovídat realitě. Smutné počty mohou být totiž ještě tragičtější. 

Válečný konflikt, který byl americké veřejnosti propagován jako součást války s terorismem, stál od počátku na lži. V rámci světových velmocí se zde nenašla shoda a vojenské síly byly složeny z 98 % jen z americké a britské armády.

Konflikt na Blízkém východě, který navazoval na válku v Afganistánu a stal se také součástí krvavé pomsty za tragické teroristické činy 11. září 2001, je dodnes zahalen nejasnostmi o pravé podstatě americké invaze. Proč umíralo tisíce nevinných? 

Válečná oblast

Diktátorský režim Saddáma Husajna nebyl zrovna vystřižený z pohádkové knížky. Nekompromisní masový vrah vládl pevnou rukou a jednu válku s USA už měl “úspěšně” za sebou. Jako každý psychopatický vůdce si svoje dominantní postavení budoval litry prolité krve. Použitím chemických zbraní a nervových plynů během Operace Anfál zemřelo celkem 180 tisíc vzdorujících Kurdů. 

Vztah Husajna se Spojenými státy byl jako na houpačce. Během íránsko-irácké války Američané neváhali podpořit muže, s kterým následně v devadesátých letech vedli první válku v Zálivu. Tehdy ji vedl George Bush, na kterého navázal o několik let později jeho syn. 

Celý svět byl v září 2001 opařen šokem z toho, jak křehká je bezpečnost našeho každodenního života. Několik leteckých teroristických útoků navždy změnilo svět a Američané si žádali pomstu za nevinné oběti. Válka v Afganistánu byla válkou proti Talibanu.

Ústředním nepřítelem se stal Usama Bin Ládin. Toho podle Colina Powella a George W. Bushe podporoval i Saddám Husajn, jenž se tak díky šikovné americké propagandě stal nepřítelem v nové válce. Nevyzpytatelný diktátor s krvavým válečným portfoliem a obrovským zdrojem ropy se tak stal veřejným nepřítelem č. 2. 

Zbraně hromadného ničení

Když v únoru 2003 vystoupil v OSN tehdejší ministr zahraničí Colin Powell, bylo evidentní, že se schyluje k nové válce. Plamenný projev doplnil několika satelitními snímky, které měly ostatní státy přesvědčit, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení a jeho setrvání u moci je nebezpečím pro celý svět. 

Husajna také označil za spolupracovníka s Al-Káidou, kterou údajně podporoval finančně a dodával jim dostatečné zázemí i odhodlanost v teroristickém boji proti demokratickým zemím. Vlivem brutálního teroristického útoku z roku 2001 byl Powellův projev přijat Američany velmi pozitivně. Evropa takové nadšení nesdílela. Powell také slepě důvěřoval iráckému informátorovi Rafídu Džanábímu, který o osm let později přiznal, že si vše do puntíku vymyslel, aby zbavil Irák diktátora Saddáma Husajna. 

Celé Powellovo vystoupení tak bylo předzvěstí blížícího se válečného konfliktu. 18. března 2003 George W. Bush dal Saddámu Husajnovi poslední šanci. Ultimátum v podobě 48 hodin, během kterých měl opustit zemi. Ten rezoluci odmítl a Spojené státy tak o dva dny později spustili Operaci Irácká svoboda. 

Válka postavená na lži

O krutosti Saddáma Husajna by mohl pochybovat jen opravdový šílenec, ale postavit důvody invaze na nejasných a nakonec nepravdivých informacích je dodnes jen těžko pochopitelným politickým rozhodnutím. Spolu se Spojenými státy se akce účastnilo dalších 40 zemí, ale 98 procent z 300 tisíc vojáků tvořili převážně Američané a Britové. 

Načali tak jednu z nelichotivých kapitol moderních dějin, která stála životy tisíce nevinných obětí. O pravé podstatě útoku se dodnes vedou spory a vzniklo bezpočet konspiračních teorií.

Válka je totiž pro mnohé lukrativní business a ropná pole na území Iráku se prostě hodí. Lepší než se dohadovat s diktátorem je ovládnout jeho území. Slova o osvobození Iráku za účelem k demokratické nápravě, zní jako naivní píseň na dobrou noc. 

Z počátku však ukolébavka fungovala, ale s přibývajícím počtem mrtvých amerických vojáků se čím dál častěji ozývaly otázky: Proč vlastně? 

Žádné zbraně, o kterých tak suverénně hovořil Colin Powell, se nenašly. Napojení Saddáma Husajna na Al-káidu se neprokázalo. Postupně se na veřejnost dostávaly skandály o brutálním mučení nevinných Iráčanů a bombardování velkých měst nesla neuvěřitelné počty civilních obětí. Amerika plakala pro padlé vlastence, ale kdo pláče za zbytečně mrtvé děti v Iráku? 

Destabilizace Blízkého východu

Saddám Husajn byl lapen a později odsouzen k trestu smrti oběšením. Světu se bez zrůdy podobného typu rozhodně dýchá lépe. Válka v Iráku však nebyla zdaleka o jednom diktátorovi. Invaze v roce 2003 způsobila brutální rozklad už tak zdevastované země. Řada bývalých vojáků z rozpuštěné irácké armády se rekrutovala do nově se formujícího Islámského státu. 

Osmiletá přítomnost cizích vojsk na iráckém území tak pomohla urychlit vznik teroristické buňky, která šíří svoji pomstu hlavně formou psychopatických individualit, které páchají teroristické činy v Evropě. Válečná spirála se tak roztočila zase o něco rychleji. Nevinné oběti jsou důvodem pomsty, která většinou dopadne zase na lidi, kteří v této vysoké politické hře nehrají vůbec žádnou roli. 

Když k tomu všemu připojíme fakt, že byl celý konflikt postaven na lži, nezbývá než jen smutně konstatovat, jak zbytečná válka v Iráku byla. Ropa pro Evropu a Ameriku je tak vykoupena krví nevinných. Tak to však v podobných válkách o lukrativní zdroje bývá. Důvodů pro invazi do Iráku však mohlo být mnohem víc. Spekulace však obětem život nevrátí.

Klíčová slova: