„Nemohl jsem to udělat, byl jsem na druhém konci republiky,“ bránil se před vynesením rozsudku za dvojnásobnou vraždu u ostravského soudu dvojnásobný vrah. Policisté ale jeho tvrzení nevěřili a dobře udělali. Co se v září roku 2006 v jedné z krnovských čtvrtí vlastně stalo a hlavně proč k takovému masakru vůbec došlo?
Rozvod? To nikdy!
Tehdy čtyřicetiletý Václav Příhoda pracoval jako dělník v různých městech po celé republice, v době vraždy právě žil v Plzni, kde také pracoval. V Krnově tehdy zůstala jen jeho žena se svojí tetou. A protože tohle manželství neodvratně spělo ke svému konci, požádala o rozvod. S tím se ale její muž rozhodně nehodlal smířit. Nedokázal unést odmítnutí od jakékoliv ženy, natož pak od své vlastní. V tomto případě, jak se zdálo, ale neměl žádnou naději na urovnání problémů. A tak se rozhodl problém vyřešit po svém.
Všechno si nacvičil
Jak dlouho vrah o svém činu přemýšlel, se jen těžko dozvíme, jisté ale je, že nešlo o náhlý impulz. Již několik dní před činem se podle telefonního operátora pohyboval v okolí Krnova. Musel se tam z Plzně dojet podívat, mimo jiné proto, aby zjistil, jak rychle se po vraždě dokáže vrátit zpět, aniž by jeho zmizení bylo nápadné. Bohužel se ujistil o tom, že všechno zvládne. Pak už bylo jeho rozhodování o hodně jednodušší.
Osudná cesta do práce
Osudného dne, lépe řečeno ještě v noci, se tedy vydal z Plzně do Krnova, kde si počkal na manželku, o níž věděl, že jezdí do práce na kole, které má uloženo v garáži. Stačilo tedy vyčkat, až si pro něj přijde. Následovaly rány násadou od krumpáče do hlavy. O tom, že šlo o zvlášť brutální útok, svědčila zranění a devastace obličeje nebohé napadené ženy. Naději, že by takový útok přežila, neměla vůbec žádnou.
Nešťastná svědkyně
Tím to snad mělo původně končit, jenomže vrahova řádění si všimla teta oběti, třiapadesátiletá žena, která se tak stala nechtěným svědkem. Příhoda nemohl dopustit prozrazení, a tak se vydal do domu, kde ženu třemi výstřely z pistole zbavil života. A potom? Nasedl do auta a odjel do Plzně, kde se po návratu ukázal známým a odpoledne odešel na směnu do práce. Jako by se nic nestalo. Tak to šlo ještě několik dalších dní. Na druhém konci republiky přitom běželo horečné vyšetřování.
Neměl si brát telefon...
Manžel zavražděné se ocitl v hledáčku policie brzy po nálezu obětí, jeho tvrzení, že se v té době nacházel na druhém konci republiky, šlo ale zpočátku těžko vyvrátit. Až telefonní operátor potvrdil, že se potenciální pachatel pohyboval v okolí místa činu. Navíc se na první oběti našly jeho pachové stopy a na vlasech měl zplodiny po výstřelech, jimiž zabil druhou nešťastnici. Ani to jej ale nepřesvědčilo, že by měl svoji obranu složit. Stále si trval na svém: byl v Plzni, vraždit nemohl.
Ani odvolání mu nepomohlo
Soud s jeho teorií, stejně jako dříve kriminalisté, ale rozhodně nesouhlasil. Všechny důkazy tehdy mluvily proti němu, stejně jako prokazatelně egoistický pohled na svět, který takovému člověku nedovoluje uznat prohru, ať už jde o vztah, nebo nějaký vlastní čin. Nejprve jej proto soud v Ostravě odsoudil na pětadvacet let za mřížemi a po odvolání tuto výjimečnou sazbu potvrdil také Vrchní soud v Olomouci, když zamítl vrahovo odvolání.
Jak vůbec může někoho napadnout, že vezme zbraň a vyřeší rozvod vraždou? Bohužel ani takové případy se lidské společnosti nevyhýbají.
Zdroj: Bruntálský deník, idnes.cz, Český rozhlas
KAM DÁL: Ve Čkyni našli faráře v kaluži krve. Může si za to sám, říkali místní.
