Pozoruhodné dobrodružství Aimo Koivunena, o kterém se mluví dodnes, začalo několika výstřely sovětských vojáků.
Dne 18. dubna, zhruba v 10 hodin dopoledne, Koivunen se svou lyžařskou hlídkou, která byla v pohybu po dobu dvou dnů, zastavil, aby si na chvíli odpočinuli. To byla ale velká chyba. Ve chvíli, kdy si s největší pravděpodobností zahřívali promrzlé ruce a nohy nad ohněm, je obklíčili Sověti. Jejich poklidné dopoledne narušila střelba. Finští vojáci vzali nohy na ramena a na lyžích se vydali se na útěk.
V čele tohoto závodu o přežití byl právě Aimo Koivunen, který finskou hlídku vedl hlubokými sněhovými závějemi a svými lyžemi prošlapával cestu všem ostatním. To samozřejmě nebyl jednoduchý úkol a Aimovi už po chvíli docházela energie.
Zoufalý Koivunen, který nechtěl zklamat svůj tým, si vzpomněl, že má u sebe obrovskou zásobu stimulantů, které měly jeho týmu údajně instantně dodat energii. Jednalo se o pervitin.
Koivunen dobře věděl, že množství prášků, které má v kapse, by vystačilo zhruba pro 30 mužů, to ho ale nezastavilo, vzal si všechny.
Silné rukavice, které ho chránily před arktickou zimou, mu znemožňovaly vzít si jen jednu dávku a nechtěl zastavovat, aby jeho tým neztratil náskok před nepřáteli.
Poté začal prorážet cestu tak rychle, že s ním jeho tým nebyl schopen držet krok. Koivunen se tak ocitl za arktickým kruhem sám, bez jídla a bez munice. V jednu chvíli ztratil vědomí, ale ani tehdy se nezastavil a na lyžích ujížděl dál.
Následující den se mu vědomí vrátilo a zjistil, že ujel zhruba 100 km. Dokonce přejel i přes minové pole, způsobil výbuch, a tím odstartoval požár. Výbuch a požár nějakým zázračným způsobem přežil, ale byl zraněný. Nějakou dobu tedy musel ležet na zemi na sněhu a chvílemi ztrácel vědomí. Nakonec se ale – stále pod vlivem pervitinu – zvedl a pokračoval v cestě. Věděl, že by v opačném případě umrzl.
Po cestě jedl šišky, aby zahnal hlad, a dokonce se mu podařilo ulovit i sibiřskou sojku, kterou snědl syrovou.
Aimo tedy přežil nejen předávkování pervitinem, ale i výbuch, požár, palbu sovětských hlídek, teploty hluboko pod bodem mrazu, a to vše jen s šiškami a jednou sojkou v žaludku. V momentě, kdy se dostal na finské území, měl za sebou 400 kilometrů terénu, jeho váha klesla na pouhých 43 kilo a srdce mu bušilo neuvěřitelnými 200 údery za minutu.
Zdroj: All That's Interesting, Medium
KAM DÁL: Obrovské fiasko Thomase Alvy Edisona: Vynález mluvící panenky byl historický přelom, radost ale trvala jen chvíli.
