Crockerovu zemi pojmenoval Peary podle George Crockera, bankéře, který celou jeho výpravu sponzoroval. Peary se mu tím chtěl zjevně zavděčit. Jenže nedlouho po jeho výpravě se vrátil z Arktidy Frederick Cook a tvrdil, že žádná Crockerova země nikde není. Cook i Peary si stáli na svém, oba to byli zkušení polárníci, kteří měli své zastánce a fanoušky. Ti, kteří patřili do Pearyho tábora, se rozhodli, že doplují ke Crockerově zemi a definitivně tak celý spor rozřeší.
Parník se potopil
V čele expedice ke Crockerově zemi byl Donald MacMillan, přidali se k němu Fitzhugh Green coby inženýr a fyzik, Maurice Cole Tanquary jako zoolog, Harrison J. Hunt měl roli chirurga. Průvodcem a překladatelem výpravy byl Minik Wallace, Inuk, kterého v roce 1897 do Spojených států jako dítě přivezl sám Robert Peary. Při vyplutí výpravy noviny psaly o vyřešení posledního geografického problému na Zemi a cestě k neznámému území. Výprava vyplula na parníku Diana v červenci roku 1913. Jen dva týdny po vyplutí narazila loď na skálu a členové výpravy se museli rychle přesunout na druhou loď – menší parník Erik. Ten je nakonec dopravil do Etahu v severozápadním Grónsku.
Byly tam kopce, údolí...
Zde si polárníci postavili poměrně luxusní sídlo, které mělo osm místností, mělo vlastní generátor elektřiny i radiostanici, která byla ale bohužel po většinu času nefunkční. Z této základny se MacMillan, Green, Tanquary a sedm Inuitů vydalo se psími spřeženími na výpravu dlouhou téměř 2 000 kilometrů, aby našli Crockerovu zemi. Výprava byla extrémně obtížná, teploty klesly hluboko pod nulu, zdolání velkého ledovce Beitstadt zabralo tři dny. Někteří členové výpravy to vzdali a vrátili se do Etahu. Na konci už pokračovali jen MacMillan, Green a dva Inuité jménem Piugaattoq a Ittukusuk. Skupina nakonec dorazila do oblasti, kde na obzoru spatřila táhnoucí se hory. Nebo něco, co jako hory vypadalo. Jak MacMillan později uvedl: „Byly tam kopce, údolí, zasněžené vrcholky táhnoucí se nejméně přes sto dvacet stupňů obzoru."
Jenže to tak bohužel nebylo. Piugaattoq MacMillanovi vysvětlil, že to byla jen iluze. Eskymáci jí říkali poo-jok, což znamená "mlha". MacMillan však trval na tom, aby pokračovali dál, i když už bylo pozdě a led pod nimi se rozpadal. Pět dní pokračovali dál v cestě za přeludem. Nakonec, 27. dubna, poté, co překonali asi 200 km nebezpečného mořského ledu, byl MacMillan nucen zastavit. Teprve tehdy uznal, že se mýlil, že před nimi žádná země není a jedná se jen o přelud.
Vražda v ledové pustině
Po cestě zpět se skupina rozdělila. Piugaattoq a Green měli jít západní cestou, MacMillan a Ittukusuk zatím zůstali v ledové jeskyni. Po několika dnech se Green vrátil a MacMillanovi se přiznal, že v hádce zastřelil Piugaattoqa. Později se spekulovalo, že to bylo kvůli jeho ženě, se kterou měl Green údajně poměr. Co se mezi oběma muži tehdy na opuštěném severu stalo, se dodnes neví. MacMillan si nechal vše pro sebe, ostatním řekli, že Piugaattoq zemřel při nehodě a zřítil se do průrvy. Ostatní Eskymáci ale tuto historku nikdy nepřijali.
Každopádně zbylí tři muži museli přečkat v oblasti další čtyři měsíce, protože kolem panovaly ledové vichřice a nebylo vidět na krok. Výprava se rozpadla, do Etahu se dostal jen Tanquary. Výpravě byly poslány na pomoc dvě lodě, jedna z nich ztroskotala a z posádky se stali další zajatci ledu na další dva roky. Část výpravy tak zachránila až druhá loď Neptune. Tanquary a Green se ale už mezitím dostali sami do Spojených států pomocí psích spřežení.
Výprava nade vší pochybnost vyřešila otázku Crockerovy země. Peary podlehl oné polární „mlze“, částečně také toužil něčím uspokojit bohatého mecenáše Crockera. O vraždě Piugaattoqa se nikdy nemluvilo a Green nemusel čelit žádnému vyšetřování. Tak skončila neslavná honba za polárním přeludem zvaným Crockerova země.
Zdroj: nationalgeographic.com
KAM DÁL: Tereza Brodská uchvátila mladou generaci, z jejího dětství ale mrazí. Proč původně nechtěla přijmout roli v seriálu Slunečná?
