Na hrůzách vukovarského masakru se podílel sám starosta města. Jeho chování je nepochopitelné

Z Vukovaru toho po bojích mnoho nezůstalo. A přece se sám jeho starosta zapojil do týrání vlastních sousedů...
  |   zajímavost

Zatímco denně sledujeme další zprávy z války na Ukrajině, kterou už ani sami Rusové nenazývají “jen” speciální vojenskou operací, v Chorvatsku si právě 21. listopadu připomínají další výročí tak zvaného Vukovarského masakru. O co se jednalo a proč k němu vlastně došlo? A jakou roli v něm sehrál starosta popravených nešťastníků? 

Vukovarský masakr, jedna z nejhorších chvil války zápasu o chorvatskou samostatnost a oddělení od tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie, se udál v noci z 20. na 21. listopadu roku 1991. Ačkoliv problémy trvaly už dlouho před tímto rokem, k prvním větším ozbrojeným akcím došlo až právě na jeho počátku. Zatímco se Chorvaté snažili dosáhnout samostatnosti a získat území pro svůj vlastní stát, srbské vládní síly měly za úkol jim v tom zabránit. K nim se ostatně přidali i na chorvatském území žijící Srbové. Bratrovražednému střetu se tak pravděpodobně nebylo možné vyhnout a bohužel se to skutečně nepodařilo. 

Krev, bolest a smrt

Ve druhé polovině listopadu pak došlo ke katastrofě, která zůstane zapsána nejen černým písmem, ale hlavně krví do chorvatských dějin. Odehrál se tak zvaný Vukovarský masakr. Jen nedlouho před ním, 16. listopadu 1991, padl chorvatský Vukovar do rukou Jugoslávské lidové armády a srbských polovojenských oddílů. Bojovalo se tvrdě a když se střet blížil ke svému konci, z města toho moc nezbývalo. Došlo ale tehdy k dohodě o umožnění evakuace vukovarské nemocnice, jež byla tou dobou vinou bojů plná pacientů - vojáků i civilistů. Místo záchrany je ale čekalo nelidské utrpení a smrt. 

Vojáci i civilisté byli bez milosti popraveni

Šlo o přibližně tři stovky příslušníků chorvatské národní gardy i docela obyčejných místních lidí, které do nemocnice přivedlo válečné zranění. Všichni měli mít možnost v relativním poklidu nemocnici opustit a dostat se do bezpečí. Jugoslávská armáda ale všechny dohody smetla ze stolu a nebozí pacienti byli odvezeni na nedalekou bývalou prasečí farmu Ovčara, která se pro ně stala konečnou stanicí. Bití a mučení na sebe nenechaly čekat, podíleli se na něm jak členové armády, tak i srbských polovojenských jednotek, snad bývalých sousedů nešťastných bojovníků za osamostatnění Chorvatska. Konec se blížil velmi rychle. Zanedlouho byli vězni převezeni na místo popravy, hromadně postříleni a doslova zahrabáni do masového hrobu. 

Starosta Vukovaru mezi agresory

Jak bylo brzy zjištěno, na všem se nejen svým svolením s takovými hrůzami, ale i osobně a aktivně podílel sám starosta zdecimovaného Vukovaru chorvatský Srb Slavko Dokmanović, kterému se poté dařilo dlouhá léta unikat spravedlnosti. A nebýt českého vyšetřovatele Vladimíra Dzura, možná by ani potrestán nebyl. Zatčen byl až po sérii nastražených léček, do nichž se nakonec přece jen zamotal, v roce 1997 polskými speciálními jednotkami. I když stále hlasitě hovořil o své nevině, Mezinárodní soudní tribunál pro trestní soud jej obvinil z vážného porušení Ženevských konvencí, z porušení válečných zvyklostí a ze zločinů proti lidskosti. 

Odsoudil se sám a rozsudek také vykonal

V době Dokmanovićova zatčení už bylo po bojích. Ty definitivně skončily v roce 1995, a tak bylo možné také exhumovat a znovu důstojně pochovat oběti vukovarského masakru. Většina z bezmála dvou set těl, které se našly v jediném masovém hrobě, byla identifikována. Další oběti pak byly pohřbeny na jiném místě. A jak dopadl sám Dokmanović? Ještě než mohlo dojít k vyřčení spravedlivého rozsudku, odsoudil se sám k trestu smrti a také jej osobně vykonal, když se ve své cele oběsil. Unikl tak rozhodnutí soudu, ale osudu nikoliv.

Zdroj: Český rozhlas, en.wikipedia, wikipedie, TV Prima

KAM DÁL: Vláda vsadila na pád Ruska, opačné názory ignoruje a cena je vysoká, říká odborník. 


Zdraví a styl

Osobnosti