Zloději děsili celou Prahu: Jsem lump, uznal u soudu jeden z obžalovaných. Jak to chodilo v době, kdy měli zloději svoji čest?

Kasaři si nebrali servítky a bez problémů udávali další členy bandy...
  |   zajímavost

Před zloději, kteří několik měsíců doslova děsili celou Prahu, nebyla v bezpečí žádná pokladna. Nakonec doplatili na obyčejnou ztracenou vstupenku do kina. Jak si s nimi soudce poradil a co na sebe prozradil sympatický Čejda?  

Bývaly doby, kdy i zloději svoje “řemeslo” považovali za hodné jisté cti. Známe to i ze starých detektivek s nezapomenutelným radou Vacátkem v podání Jaroslava Marvana nebo jeho následovníka Korejse, kterého stejně dokonale zahrál další vynikající herec Jiří Adamíra. I tam se ukazuje, že staří zloději dokázali mnohdy uznat porážku. Jistě tomu tak nebylo ve všech případech, lidé jsou stále stejní a nebudeme si je idealizovat. Třeba taková banda, která doslova děsila pražskou společnost na začátku dvacátých let, si žádné velké servítky rozhodně nebrala. 

Nikdo neměl jistotu

Před skupinou patnácti zkušených kasařů si nemohl být žádný trezor ani jeho majitel jistý. Stačily jim vrtačky, hasáky a šikovné ruce a netrvalo to dlouho, než se před nimi sklonila kdejaká pokladna. Jako třeba ta, ve které měla svoji hotovost a další důležité dokumenty Franco-rumunská vzduchoplavecká společnost. Jednoho rána její zaměstnanci zjistili, že jim z doslova roztrhaného trezoru zmizelo více než dvacet tisíc korun a třicet tisíc marek. Vyhlásili poplach a zavolali policii. 

Ruda mluvil jako první

Na místo tehdy přijel známý vrchní inspektor Bubník, který brzy věděl, jak se věci mají. „Prozkoumal otisky prstů a daktyloskopickým nálezem byl zjištěn pachatel Rudolf Vosátka, jenž je hlavou bandy,“ píše tehdejší redaktor Národních listů ve své soudničce. Ruda Vosátka se před vrchním inspektorem nijak moc nestyděl a ani neodporoval, když měl prozradit svoje kumpány. A tak se mohli policisté vypravit i pro Puchmeltra, který to všechno vymyslel, a taky pro Měšťana. A protože pachatelé skončili v celách brzy po krádeži, peníze byly zachráněny. 

Národní listy, ale i další deníky přinášely za první republiky ty nejzajímavější kriminální případy prostřednictvím soudniček. Pro čtenáře to byla často vítaná příležitost k pobavení, protože příběhy ze soudních síní bývaly psány i velmi vtipně. 

Prozradila je vstupenka

Vyšetřování se ale zkomplikovalo. Brzy vyšlo najevo, že docela podobný rukopis jako poslední loupež celkem patnáctihlavé lupičské bandy mělo i několik předchozích ještě nevyřešených krádeží. Šlo třeba o karlínskou kancelář Sdružení stavitelů, společnost Kornfeld v Libni a další. Právě případ Kornfeldova podniku přinesl další stopu. Byla to obyčejná vstupenka do kina, ale Praha v té době žila jinak než nyní, a tak nebylo nemožné zjistit, komu lístek patřil. Zkrátka stačilo zeptat se v kině, kdo se díval na film právě z téhle sedačky. Přijde nám to úsměvné? Asi ano, ale taková byla Praha dvacátých let minulého století. Byla lepší nebo horší? To už záleží na posouzení každého z nás. Každopádně redaktor měl tehdy jasno: „Praha stala se už opravdovým velkoměstem, když se tu mohla organizovat a dobře prosperovat tak vynikající společnost.“

Čejda věděl, že je lump

Policie postupně pochytala všech patnáct kasařů, jejichž řádění doslova terorizovalo Prahu a její okolí. A tak došlo na soud. Tady se teprve naplno projevily charaktery každého z nich. Zatímco někteří vzali svůj osud jako logickou “odměnu” za to, co udělali, jiní se bouřili a dokonce osočovali či útočili na svoje kumpány. S takovými se ale soudce nijak nemazal a i ze spisů bylo jasné, že si jeho sympatie rozhodně nezískali. Zato třeba takový Čejda, skromný člověk, který vypadal, jako by se ke všemu připletl jen tak náhodou, dokázal zhodnotit situaci přesně: „Já přišel z vojny domů, chtěl jsem se dát na pravou cestu, i oženil jsem se. Já vím, že nejsem hodný člověk, já jsem lump.“ Jestli se ale takové prohlášení nějak odrazilo ve výši trestu, to už soudnička neuvádí. 

Běda, volaly milenky odsouzených

S jakými tresty odešli od soudu kasaři, kteří udělali z Prahy velkoměsto? Každý dostal naloženo podle svých zásluh. Někteří 14 dní, jiní ale také osm let vězení. Do toho je potřeba připočítat postní dny, kterými jim soudce jejich pohyb ve vězení proložil. A protože si už nějaký čas odseděli ve vazbě, mohli ti nejšťastnější odejít domů. Manželky a milenky těch, kteří dostali delší tresty, podle redaktora Národních listů tehdy srdceryvně provolávaly “Běda!”. Že by dříve nevěděly, jak se jejich muži živí? 

Zdroj: Národní listy 22. 9. 1923, Digitální knihovna JVK

KAM DÁL: V Českém ráji zavraždil dvě ženy, u soudu pak Karel Šťovíček zaskočil svého obhájce i přítomné. To nevymyslíte.


Zdraví