Jiří Matěj Brůna se vrhl na vysokoškolská studia ve velkém. Škola ho baví a vidí ji jako nástroj seberealizace. V portfoliu má i soukromé VŠ. Na studium si vždy vydělal sám. A aby toho nebylo málo, všechny zkoušky úspěšně absolvoval hned napoprvé.
Na ZŠ jsem bral školu jako místo, kam musím chodit
Jak jste měl rád školu jako dítě? Byl jste na základní a střední škole typem žáka, který stále seděl nad učením, nebo jste se naopak příliš neučil?
Můj vztah ke škole se v čase postupně měnil a vyvíjel. Do první třídy jsem se, stejně jako drtivá většina dětí, těšil. V dalších letech už jsem školu bral spíše jako místo, kam zkrátka musím chodit. Závodně jsem sportoval, takže na nějaké dlouhé domácí přípravy do školy nebylo ani moc času. Řekl bych, že většina spolužáků se učila více.
Potom na obchodní akademii (v Praze 1, Dušní ul.) už to bylo trochu jiné a začal jsem vnímat, že bych mohl být určitým studijním nadáním obdařen, ale ani tady jsem se nějak výrazně ambiciózně neprojevoval. Když mi pak několik učitelů nezávisle na sobě v posledním ročníku řeklo, že jestli by někdo měl jít dále studovat, tak jsem to já, začal jsem o tom přece jen přemýšlet. No a pak už se to takříkajíc rozjelo a ze studování se pro mě stalo i něco jako záliba.
Školu berete jako nástroj seberealizace a tvrdíte, že i z nudnějších předmětů si dokážete něco odnést. Řada studentů nastupuje na školu s očekáváními, která nejsou naplněna, a studenti pak pobyt na fakultě už jen "protrpí" až do konce. Můžete uvést příklad školy, na níž nastal největší rozdíl mezi očekáváními a realitou a prozradit nám, jak jste se s tím vyrovnal?
Pokud jde o střet očekávání a reality, asi je výhodnější mít spíše nižší očekávání a pak být případně příjemně překvapen, než naopak. Přesto bych ale zmínil příklad vyšší odborné školy, kterou jsem sám také absolvoval. Na rozdíl od mnoha lidí jsem přesvědčen, že tento typ školy, tedy profesně orientované studium s vysokým podílem praxe, má své opodstatnění. Potvrzují to i zkušenosti z jiných zemí. V České republice je však koncepce těchto škol nedotažená, což se projevuje i prakticky při studiu, třeba v tom, že mnozí učitelé jako kdyby nevěděli, zda učit "středoškolským" či "vysokoškolským" stylem.
Profesní a školní život jsou docela odlišné světy
Co Vás škola naučila? Nemám na mysli ani tak vědomosti, spíše "soft skills", které využijete v budoucnu v profesním životě.
On ten profesní a školní život jsou docela odlišné světy, ale osobně vnímám největší přínos v tom, že na školách se člověk setká s opravdu pestrou směsicí osobností, názorů a zkušeností. Těžko hodnotit sám sebe, ale přijde mi, že mám i díky tomu oproti ostatním třeba menší tendenci něco předem odsuzovat či vidět černobíle. A větší chápavost nebo snaha porozumět souvislostem se určitě hodí a bude hodit jak v pracovním, tak možná ještě více v soukromém životě.
Jak vás vnímali vaši spolužáci? Měl jste při takovém zápřahu vůbec čas na to okusit "typický studentský život"? Pokud ne, nelitujete toho?
Neměl jsem pocit, že by mě spolužáci vnímali nějak nestandardně, ačkoliv jsem samozřejmě třeba trochu vybočoval. Stejně tak nemůžu říci, že by se mě netýkal typický studentský život. Naopak mi přijde, že jsem si studentského života se vším, co k němu patří, užil dostatečně.
Když přijde řeč na to, co studuji, vznikají mnohdy vtipné situace
Jak se na Váš rekord dívají dívky? Fungují tituly i jako účinná zbraň pro pozvání na rande?
No, tak protože nemám sbírku motýlů, musím to logicky zkoušet skrze sbírku diplomů. Ne, dělám si legraci. Řekl bych, že celkem dokážu upoutat pozornost i bez toho, abych hned prozradil, v čem jsem tak trochu raritou. Mnohdy samozřejmě vznikají i docela vtipné situace, když už přijde řeč na to, co studuji, nebo čím se zabývám. Vždycky v reakci na překvapený či udivený výraz říkám „já vím, že na to vypadám“.
Více čtete ve článku Rozhovor s českým rekordmanem v počtu vystudovaných vysokých škol. 2. část.
Další rozhovory, které jsme publikovali:
- Rozhovor s majitelkou pivovaru Berounský medvěd
- Rozhovor s Kateřinou Cajthamlovou
- Rozhovor o sociálním podnikání v Toulcově dvoře
- Rozhovor se spisovatelem Jiřím Kahounem
