Ladislav Špaček: Handicapem Čechů je špatná prezentace

"Rodina je kolébkou návyků, které děti potom budou celý život používat. Jestli tatínek usedá k večeři v trenýrkách a pije pivo z láhve, tak z jeho syna nevyroste uhlazený diplomat," říká Ladislav Špaček.
13.12.2015 - 16:52   |  

Se znalcem etikety jsme probrali, kdy je pravý čas se o tento obor zajímat. Zkoumali jsme rovněž příčiny toho, proč se Čech na rozdíl od zahraničních kolegů, a priori bojí hovořit před větším počtem lidí.

S Ladislavem Špačkem jsme se setkali, když přijel předčítat dětem jesenické školy Sunny Canadian International School (více o jeho vystoupení před dětmi jsme psali ve článku Ladislav Špaček předčítal dětem v jesenické škole). Poté následovala autogramiáda. Ačkoliv Ladislav Špaček absolvoval nabitý program, ochotně odpovídal na naše otázky, kdykoliv se k tomu naskytla vhodná chvíle.

Objíždíte často základní nebo střední školy?

Ne, prakticky nikdy. Obvykle pracuji pro ty vrstvy, které etiketu potřebují jako podmínku svého profesního úspěchu. Děti si vytvářejí v rodině určité návyky, ale ještě necítí potřebu zajímat se o etiketu. Tu začnou cítit teprve, až začnou žít společenským životem, chodit do společnosti, pracovat v nějaké firmě apod. Dětem se etiketa musí předávat formou hry.

Není to už trochu pozdě, že se lidé začínají o etiketu zajímat teprve ve chvíli, kdy vstupují do toho prvního zaměstnání? Ten člověk by měl být přeci vybaven, aby už jako absolvent dokázal zapůsobit na pohovoru, vhodně se na něj obléci. Když do firmy nastoupí, tak aby tam nebyl jako ten slon v porcelánu?

To, co teď říkáte, je strašně důležité. Tuhle větu by si všichni rodiče měli pověsit nad jídelní stůl: „Není pozdě, aby dítě dostalo první informace o etiketě teprve, až začne žít profesním životem?“ Ano, to je přirozeně pozdě. Nicméně já nemohu vstoupit do všech rodin a regulovat v nich výuku etikety. Potřeboval bych naklonovat 800 Špačků, abychom to všechno stíhali a ještě dostali povolení k domovním prohlídkám.

Rodina je kolébkou návyků, které děti potom budou celý život používat. Jestli tatínek usedá k večeři v trenýrkách a pije pivo z láhve, tak z jeho syna nevyroste uhlazený diplomat. Snažím se rodičům pomáhat vším, co dělám (psaním knih, televizními seriály apod.).

Jak vy jste to měl sám osobně v rodině?

Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v rodině, která měla k etiketě vřelý vztah. Vzpomínám si ze svého dětství, že jsme jedli v jídelně u kulatého stolu, pod ubrusem byl multon(tenká plstěná podložka pod ubrusem, která zabraňuje tomu, aby příbory a sklenice nebouchaly do desky stolu).

V jednom rozhovoru jste použil příměr, že v případě např. zahraniční konference, jsou Češi takoví upozadění oproti zahraničním kolegům. Říkal jste, že tento problém začíná už na školách. Kde vidíte počátek toho, že jsme takoví „ustrašení“, proč se bojíme projevit, přihlásit se…?

Zřetelně vidím rozdíl mezi absolventy našeho školství a absolventy třeba anglosaského školství. Anglosaské školství je založeno na individualitě, na podporování osobnosti, sebejistoty, na verbálním projevu. Naše klasická škola stále setrvává u rakousko-uherského drilu. Píšeme pořád diktáty a ztrácíme tím neuvěřitelné množství času. Zato v anglosaském školství se i ty nejmenší děti učí samostatně prezentovat, vystupovat před ostatními. Vidím to zřetelně, kdykoliv jsem ve světě a položím nějakou otázku, Američani, Britové nebo např. Holanďani se perou o to, aby mohli odpovědět. Zato všichni Češi se stáhnou a tváří se, že tam nejsou. Neumíme se prezentovat a jsme tím handicapováni.

Co se týče sebeprezentace, v zaměstnání má řada lidí problém, jak např. nadřízenému vyjádřit, co se mu nelíbí, vyjádřit nesouhlas, slušně říci „ne“…

Souvisí to s několika věcmi a všechny jsou předpoklady manažerského úspěchu. Za prvé sebevědomí, za druhé asertivita, za třetí vyjadřovací schopnosti, za čtvrté etiketa. Etiketa v sobě zahrnuje nejen pravidla, která si lidé zbytečně moc absolutizují. Nad všemi těmi pravidly ale stojí ohleduplnost, takt a empatie. Tohle všechno potřebujete ke komunikaci s tím nadřízeným. Musíme být natolik taktní a empatičtí a ohleduplní, abychom se toho člověka nedotkli, ale současně natolik asertivní, abychom dokázali prosadit svou. Zároveň potřebujeme být natolik sebevědomí, abychom se vůbec odhodlali říci něco, co se druhému nebude líbit. V neposlední musíme mít natolik široké vyjadřovací schopnosti, abychom se druhého nedotkli a byli přitom efektivní.

V pokračování se dozvíte pár možná překvapivých postřehů Ladislava Špačka k mladým, progresivním a hlavně neformálním a přátelským firmám, a také dostanete netradiční rady co dělat, než se vypravíte na pohovor. Více ve článku Ladislav Špaček: Tykání zefektivňuje komunikaci.