Nejvýznamnější velikáni, kteří hrdě prohlašovali: Jsem komunista!

Osmičkový rok brzy přinese první výročí – jedno z těch, které se týkají komunismu. Přestože u nás je komunistický režim spojený především s úpadkem a tento úpadek se týká také umění, mohlo tomu být i jinak. Důkazem mohou být tito velikáni, kteří se ke komunismu hrdě hlásili.

18.02.2018 - 11:00   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (5)

Pablo Neruda

Dozajista nejvýznamnější básník pocházející z Chile. Pablo Neruda získal v roce 1971 Nobelovu cenu za literaturu. Asi nejznámějším počinem tohoto básníka je hned jeho druhá sbírka, vydána byla, když bylo Nerudovi pouhých dvacet let, a jmenuje se Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství. Kromě jiného napsal Pablo Neruda báseň Pražský rozhovor, již věnoval Juliu Fučíkovi. Vztah k Česku má Pablo Neruda velice silný. O tom svědčí i pseudonym, jež si Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto vybral.

Bylo to údajně dílem náhody, začínající básník sháněl pseudonym a jméno Neruda se mu zalíbilo. Beletristické práce Jana Nerudy si přečetl až později a toho, že si zvolil jméno, jaké si zvolil, údajně nelitoval. Pablo Neruda měl zkušenosti se španělskou občanskou válkou, když byly boje na spadnutí, začal se politicky angažovat. Jakmile se vrátil zpátky do Chile, neskrýval svůj obdiv k Sovětskému svazu a ke Stalinovi.

Kvůli názoru na postavu známého sovětského diktátora se rozpadlo Nerudovu přátelství s dalším nositelem Nobelovy ceny, mexickým básníkem Octavio Pazem. Neruda také prohlásil, že Lenin byl největším géniem století. Básník se politicky angažoval celoživotně, v roce 1970 byl osloven, aby kandidoval na chilského prezidenta. Tuto šanci Neruda nevyužil. Když zemřel, tisíce Chilanů mu v ulicích vzdaly hold.

O tom svědčí i pseudonym, který si Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto vybral. Bylo to údajně dílem náhody, začínající básník sháněl pseudonym a jméno Neruda se mu zalíbilo.

Gabriel Gárcia Márquez

Další nositel Nobelovy ceny za literaturu a jeden z dozajista nejvlivnějších spisovatelů 20. století.  Především Márquezův román Sto roků samoty je zmiňován snad ve všech literárních kánonech napříč světem. Slavný romanopisec se politicky nikdy moc neangažoval, ale jeho přátelství s Fidelem Castrem je dobře známé. Gárcia Márquez mimochodem navštívil i Českou republiku.

Spolu s dalšími spisovateli přijel do Prahy za známým českým romanopiscem – jenž také svého času koketoval s komunismem – Milanem Kunderou. O svém pražském pobytu Márquez napsal knihu, která by měla vyjít v druhé polovině tohoto roku péčí nakladatelství Odeon. Jakkoliv je Márquez jako osoba mnoha lidmi odsuzován, jeho knihy jsou jedněmi z nejprodávanějších na světě. Sto roků samoty se v překladu Vladimíra Medka dočkal jen v Odeonu šesti vydání. Pozoruhodné je, že po dopsání svého nejslavnějšího románu neměl spisovatel dostatek peněz, aby knihu odeslal svému nakladateli. Musel tak učinit po částech – na poště vždy pečlivě odvážil počet listů, které si za získané peníze mohl dovolit odeslat, a pak sháněl peníze další.

Vladimir Vladimirovič Majakovskij
Velmi vlivný básník, jehož napodobovaly stovky a tisíce básníků tvořících za železnou oponou. I u nás měl Majakovskij mnoho obdivovatelů, z nichž se postupem času stali epigoni. Podobně jako například Vítězslav Nezval koketoval Majakovskij během své tvůrčí dráhy s mnoha uměleckými směry.

Od prvotin, jimiž se hrdě hlásil k tradicím socialistického realismu, se Majakovskij postupně propracoval ke zcela novému směru, jenž je dodnes nazýván futurismus a jehož počátky bývají nejčastěji spojeny právě se jménem ruského básníka, jenž se narodil v Gruzii. Přestože Majakovskému – minimálně ve srovnání s netolerovanými umělci – život nikdy příliš neztěžoval, ve věku šestatřiceti let se básník rozhodl pro sebevraždu. Kromě básní psal také knihy pro děti, filmové scénáře či divadelní hry.